Prunus lusitanica portugalský vavřín - STROM
Prunus
Rod Prunus je velmi obsáhlý a především mimořádně rozmanitý – zahrnuje přibližně 350 druhů, které se od sebe mohou výrazně lišit vzhledem i využitím. Jeho zástupce najdeme od Asie přes Evropu a severní Afriku až po Severní Ameriku. Patří sem jak okrasné stromy a keře ceněné pro bohaté a atraktivní kvetení, tak ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě také stálezelené druhy, jejichž neopadavé listy hrají důležitou roli zejména v období vegetačního klidu, kdy většina ostatních dřevin zůstává bez olistění. Nejznámějším zástupcem této skupiny je bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), pocházející z oblastí kolem Černého moře, Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Druhým, překvapivě ještě mrazuvzdornějším druhem je portugalský vavřín (Prunus lusitanica), který se v západní Evropě pěstuje již od konce 17. století. Ve střední a východní Evropě se však začal cíleně uplatňovat až na přelomu 20. a 21. století, kdy byl poprvé zaveden do kultury a dlouhodobě testován v českých podmínkách Milanem Havlisem kolem roku 2006. Od té doby patří po právu k nejzásadnějším odolným stálezeleným druhům pro zahrady a krajinu v našem klimatu.
Prunus lusitanica byla původně pojmenovaná jako bobkovišeň portugalská, ale v moderní etymologii se dává přednost jménu portugalský vavřín. Pochází z Lusitanie, což je starověké římské označení pro území dnešního Portugalska. Je to výlučně evropský druh, jehož přirozený výskyt se pojí s atlantskými svahy Pyrenejského poloostrova, jihozápadní Francií, severním Marokem a ostrovy na západě Středomoří – Azory, Madeira a Kanárské ostrovy. První ucelenější popis najdeme už u Johanna Jacoba Dilleniuse (1684–1747) v Hortus Elthamensis z roku 1732, kde mapoval a ilustroval sbírky vzácných a pěstovaných rostlin v zahradě Jamese Sherarda v Elthamu, anglického lékárníka a vášnivého amatérského botanika a sběratele. Avšak z ještě starších záznamů víme, že v zahradách se cíleně jako okrasný i prakticky využitelný keř pěstuje přinejmenším od roku 1648. Nutno dodat, že dlouho trvalo, než byl jako druh určen přesně – často byl chybně zaměňován s bobkovišní. Díky své odolnosti, výjimečné eleganci i dlouhověkosti se brzy stal jejím rovnocenným partnerem ve stálezelených výsadbách. Zatímco dnes jej v zahradách potkáte často, ve volné přírodě je spíš vzácný — divoké porosty jsou roztroušené v izolovaných kapsách, mají zvláštní genetickou hodnotu a v některých místech jsou předmětem lokální ochrany.
Portugalský vavřín je naším miláčkem mezi stálezelenými dřevinami. Je to vyšší keř nebo nízký strom s atraktivními, neopadavými listy a bohatým kvetením. Jeho listy jsou eliptické, kožovité, obvykle 7–15 cm dlouhé, s jemně zubatým okrajem, lesklé, tmavě zelené a na větvích se sklánějí podobně jako listy na hrušních, takže působí nadmíru uvolněně. V červnu se objevují 15–25 cm dlouhé, štíhlé hrozny složené z drobných, pětičetných bílých kvítků, které se otevírají z dokonale kulatých bílých poupátek, které vypadají jako perličky. Příjemně voní. Po odkvětu se tvoří malé tmavé peckovice, které lákají ptáky, zatímco pro člověka nejsou vhodné ke konzumaci. Nezralé, tvrdé plody obsahují v semenech stopové látky kyanidu, ale musely by dokonale rozkousat, aby mohly být škodlivé.
Na podzim a v zimě se barva mladších větviček mění v sytě nachovou až purpurovou, čímž keři dodá na barevnosti. Portugalský vavřín neroste tak rychle jako mnohé bobkovišně, ale významně mu sílí kmeny, hlavně jejich patky, takže už za pár let ukáže krásné, silné dřevo blíže k zemi, čehož se využívá při tvarování keřů do atraktivních vícekmenů. Borka je šedá, někdy s nádechem béžové, spíše hladká a přímo vyzývá k pohlazení.
Atraktivní formou pěstování je i jednokmenný strom. Nabízí trvalou zeleň ve větší výšce než keře rostoucí od země, umožní volný průchod pod korunou a vytváří světlý prostor pro další výsadby. Zároveň lépe zastíní nechtěné pohledy z okolních oken, protože listová hmota se nachází výše než u keřových forem. Výška budoucího stromu závisí na způsobu pěstování – neroubované formy vzniklé vyštipováním výhonů podél kmene dorůstají stejné výšky jako keře daného druhu či odrůdy, zatímco roubované mohou být v dospělosti vyšší o výšku použité podnože. V nabídce bývají polokmeny kolem jednoho metru, tříčtvrteční kmeny i klasické vysokokmeny s korunou založenou přibližně ve dvou metrech. Jako každý strom s kmenem potřebují v prvních třech letech pevné ukotvení do zavětrovacího úvazu a čistý prostor nad kořeny bez trávníku a plevelů. Portugalskému vavřínu brzy významně sílí kmeny, hlavně jejich patky, takže už za pár let ukáže krásné, silné dřevo blíže k zemi, čehož se využívá při tvarování keřů do atraktivních vícekmenů. Borka je šedá, někdy s nádechem béžové, spíše hladká a přímo vyzývá k pohlazení.
Portugalský vavřín má rád hluboké půdy s dostatkem živin a vlhkosti, ale díky dlouhým kořenům si dokáže po čase najít živiny i vláhu téměř všude. Zem musí být dobře propustná – nesnáší podmáčení. Po zakořenění výborně zvládá dlouhá letní sucha bez deště i horka jižní Evropy. Přesto mu dělá lépe vlhké klima typické pro Velkou Británii, severozápad Evropy (státy Beneluxu) a rašeliništní oblasti severního Německa, kde vláha navíc zajistí bohatší olistění. V kyselé půdě má sytější barvu listů, ale není to pro zdravý růst podmínkou, pouze se vyhněte silně vápenitým půdám. Mulčování pomáhá hlavně mladým a nově vysazeným rostlinám zadržet vláhu u kořenů a ochránit je proti teplotním výkyvům v zimě. Mrazuvzdornost je vysoká – lepší než u velkolistých bobkovišní, neboť jeho tenčí listy umí lépe hospodařit s vodou v zimě a nejsou tak náchylné na dehydrataci a popálení. Dobře zakořeněné rostliny (cca 3-5 let po výsadbě) zvládnou až -27 °C. Přihnojování je možné, ale není nutné, ideální je použití mykorhizy při sázení. Řez je možný začátkem jara pro podporu větvení nebo v polovině léta pro tvarování. Zvládá i hluboký zmlazovací řez do starého dřeva.
Poslední revize 17-01-2013; 07-02-2026
.jpg)
