Ilex pedunculosa

Pokud se hledání rarit a specialit stane posedlostí, pak každý nový úlovek je výhrou nade vše. Dlouhou dobu jsem hledal rostlinu, která splní následující kritéria: je stálezelená, nepichlavá, působí uvolněným dojmem a bude se hodit i do lehce exotických aranžmá. A samozřejmě bude dostatečně mrazuvzdorná pro naše klima. Výsledek se zjevil po několika letech hledání a je fantastický. Má latinské jméno ilex pedunculosa. Je to cesmína stopečkatá a nese všechny uvedené atributy.

Tato cesmína se na první dojem nepodobá snad žádné stálezelené rostlině, kterou známe z našich zahrad a cesmíně už vůbec ne! Při letmém prohlédnutí většinu z nás napadne pokojová rostlina fíkus benjamín. Ano, její listy jsou stejně oválně vejčité a uvolněně svěšené. Barva je šťavnatě zelená a na podzim získává mírně vínově bronzový přeliv na osluněných větvích. Jsou neopadavé, mírně lesklé, při krajích lehce zvlněné. Navíc při doteku zajímavě šustí, jako by byly z papíru. Na přelomu jara a léta vykvétají droboučké bílé květy na poměrně dlouhých stopkách, ze kterých se tvoří drobné, sytě červené plody.

Roste poměrně rychle, za rok může narůst od 30 cm po jeden metr, přitom se bohatě větví. Lze ji výborně tvarovat řezem buď na jaře po mrazech nebo začátkem léta. U nás se očekává výška v dospělosti kolem 4m a přibližně poloviční šířka. Dopřejte jí zem bohatou na živiny nebo ji pravidelně hnojte. Odvděčí se vám bohatým keřem a sytou barvou listů. Zem musí být dobře odvodněná a přednostně kyselá. Vyzkoušeli jsme ji v mrazech -25°C a neměla jediný spálený list, dokonce výborně zvládla i suchou zimu 2011/2012 s následnými pozdními jarními mrazíky = vše bez poškození. Přestože se tato rostlina zdá být ideálním adeptem pro středoevropské klima, stále je ještě velmi obtížné ji sehnat a její cena bývá vyšší.

V mnoha pramenech se uvádí, že se jedná o americký druh, ale pravdou je, že rostlinu objevil a poprvé popsal v roce 1868 holandský botanik Friedrich Anton Wilhelm Miquel jako asijský taxon, přirozeně rostoucí ve vyvýšených oblastech Japonska, Taiwanu i Číny. O 24 let později, v roce 1892 se do Asie vydal nadšený sběratel rostlin Charles Sprague Sargent a nalezl je rostoucí na mnoha místech mezi městy Kyoto a Tokio. Jeho obdiv byl tak velký, že se rozhodl nějaký exemplář získat. Kontaktoval dnes již věhlasného britského dobrodruha Ernesta H.Wilsona a objednal si její „pronásledování“. Tomu se podařilo získat její zralá semena, která v roce 1907 je odeslal do USA k dalšímu pěstování a testům, zda dokáží opravdu přežít bostonské zimy, když se v Japonsku nacházely v nevlídných oblastech. Rostlina prokázala neuvěřitelnou odolnost jak zimám tak škůdcům a protože v té době se novinky šířily zejména mezi sběrateli a arborety, zůstala obdivovaným kouskem ve sbírkách různých arboret a do komerčního pěstování se příliš nerozšířila. Nyní jsme o století starší a v některých školkách již přišli na to, že cesta nevede vždy jen nekonečným křížením nových a nových hybridů. Právě naopak – je také dobré vrátit se ke kořenům a uznat právo na život a rozšíření těm druhům, které i bez šlechtitelského zásahu již prokázaly svoje kvality. Já se osobně moc přimlouvám za to, aby se tato cesmína dostala do zájmu nadšených pěstitelů, kteří ji pro nás budou množit a nabízet k prodeji. O to více zahrádkářů se pak bude moci těšit z její krásy.

Poslední revize: 01-06-2011; 23-09-2012; 15-10-2012