.jpg)
Cedrus atlantica f. GLAUCA cedr atlaský
Ectovit (ektomykorhizní)Cedrus
Rod cedrů patří k těm dřevinám, které si lidé pamatují déle než jména králů a města, jež dávno zmizela z map. Dnes zahrnuje jen několik málo druhů rozšířených v horských oblastech Středomoří a západní Asie, přestože fosilní nálezy pylu i dřeva dokládají, že cedry byly v minulosti rozšířeny mnohem šířeji a jejich historie sahá hluboko do třetihor. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná vonné, pryskyřičné dřevo, které bylo po tisíciletí symbolem trvanlivosti, moci a posvátnosti. Cedry se objevují v biblických textech, antických mýtech i v architektuře starověkých civilizací, kde jejich dřevo sloužilo ke stavbě chrámů, lodí i paláců. Když se projdete pod vzrostlými exempláři nebo sledujete jejich úctyhodné a někdy až dechberoucí siluety vystupující proti obloze, snadno pochopíte, proč vzbuzují respekt i láskyplnou úctu. Majestátnost cedrů nepůsobí okázale, ale klidně a navodí pocit zpomalení a zvláštního klidu, protože je vám jasné, že tyhle stromy pamatují nikoli desítky, ale stovky let.
Cedr atlaský pochází z pohoří Atlas v severní Africe, z míst, kde se horské svahy v létě rozpálí sluncem a v zimě dokážou být překvapivě chladné a nehostinné. Roste tam v rozmezí 1300 až 2600 metrů nad mořem, na kamenitých půdách, v řídkých lesích, kde světlo proniká až k zemi a vzduch je suchý a průzračný. Právě tahle kombinace slunce, větru a chudé půdy vtiskla cedru atlaskému jeho charakter – odolnost a schopnost obstát i tam, kde jiné stromy váhají. Botanicky byl tento druh vymezen a popsán francouzským botanikem Élie‑Abelem Carrièrem (1818–1896), jedním z nejvýznamnějších znalců jehličnanů 19. století, který se systematicky věnoval jejich vědecké taxonomii i praktickému pěstování. Carrière odlišil cedr atlaský od již známého cedru libanonského na základě populací z marocké a alžírské části Atlasu a pojmenoval jej podle jeho přirozeného areálu. Už první odborné popisy upozorňovaly na rozdíly ve stavbě koruny, jemnějším větvení a často výrazně zbarvených jehlicích. Právě tyto znaky, spolu s dobrou přizpůsobivostí mimo původní stanoviště, způsobily, že se cedr atlaský v druhé polovině 19. století rychle rozšířil v evropských parcích a zahradách, kde byl vnímán nikoli jako botanická kuriozita, ale jako přirozeně působící jehličnan, srozumitelný oku i zkušenosti tehdejších zahradníků. Do Severní Ameriky se dostal až na přelomu 19. a 20. století, již jako zavedený jehličnan s potvrzeným renomé.
Glauca je velmi oblíbená, modravě zbarvená forma cedru atlaského. Nejde o jednu jedinou odrůdu s naprosto shodnými znaky, ale o tzv. formu – tedy skupinu jedinců vybraných ze základního druhu, který díky své chameleonové proměnlivosti v barvě jehlic dokáže nabídnout celou škálu modrých odstínů. Řadí se sem ty stromy, jejichž jehlice mají nejvýraznější stříbřitě modré zbarvení. Stavba je avšak téměř totožná s botanickým druhem. V mládí vytváří pravidelnou, úzce kuželovitou korunu s výrazným terminálním výhonem, která se s věkem postupně rozvolňuje, zplošťuje a získává širší, často malebně nepravidelný tvar. V dospělosti dorůstá obvykle výšky kolem 10 až 20 metrů v zahradách a až 30 metrů v parcích s neomezeným prostorem na kořeny. Vytváří rozložitou korunu o průměru zhruba 10 až 15 metrů, jejíž skutečný rozsah se naplno projeví až s časem. Kosterní větve jsou nasazeny v nápadně strmějším úhlu než u téměř vodorovně patrovitého cedru libanonského, takže koruna působí sevřeněji; jemnější postranní větévky se rozkládají šikmo až vzestupně a jejich konce mohou místy lehce převisat. To stromu dodává lehčí a dynamičtější výraz.
Jehlice jsou tuhé, čtyřhranné, dlouhé obvykle 2 až 3 cm, uspořádané ve svazečcích na zkrácených výhonech a jednotlivě na dlouhých letorostech. Jejich barva je hlavním rozlišovacím znakem této formy – od šedomodré přes stříbřitě modrou až po výrazně ocelové odstíny, které jsou nejintenzivnější na plně osluněných stanovištích a hlavně v zimě. Samčí i samičí šištice se objevují na jednom stromě, vzpřímené šišky dozrávají během dvou až tří let a po rozpadu uvolňují okřídlená semena.
Cedr atlaský ve formě glauca působí robustně, ale nikoli těžkopádně. Unikátní zbarvení jehlic zvýrazňuje architekturu koruny a dává stromu klidný, až sochařský výraz, který se nejlépe uplatní v otevřeném prostoru. Nejčastěji se vysazuje jako solitéra v parcích a větších zahradách, kde může plně vyniknout jeho barva i tvar, ale při citlivém vedení koruny se osvědčuje i v komornějších zahradách. Modravé olistění vytváří přirozený kontrast k tmavší zeleni okolních dřevin i k teplým tónům kamene a architektury; nemusí se přitom jednat o středozemní styl – jeho výraz je vizuálně natolik univerzální, že dokáže pozvednout jakoukoli výsadbu i stavební řešení.
Poslední revize 15-01-2009; 18-01-2026
Cedr atlaský je strom, který se o sebe tak nějak postará sám, pokud mu dáte správné místo. Nejlépe prospívá na plně osluněných stanovištích, kde může koruna rovnoměrně vyzrávat a jehlice si udržují typické zbarvení. Vyhovují mu propustné, spíše sušší půdy, chudší na živiny, zatímco těžké a dlouhodobě zamokřené půdy snáší špatně. Po zakořenění je dobře odolný i vůči déle trvajícímu suchu a běžně si vystačí bez zálivky. Modře zbarvené formy cedru atlaského v praxi často zvládají tuhé zimy o něco lépe než zelené typy, což souvisí se silnější voskovou vrstvou na jehlicích. Nejde však o vyšší absolutní mrazuvzdornost, ale o lepší snášení delších mrazových epizod a náhlých zimních výkyvů. Z vlastní zkušenosti víme, že forma glauca bez poškození přečkala krátkodobé poklesy k −27 °C; další pěstitelé uvádějí až −29 °C, vždy však u dobře zakořeněných stromů s vyzrálým dřevem.
