Skimmia japonica 'VEITCHII'

Skimie je stálezelený, nízký keřík z Japonska, ale naleznete jej volně rostoucí i v Číně a několika okolních zemích jihovýchodní Asie. Nebylo možné dohledat, kdo byl prvním nálezcem této rostliny, ale z historických pramenů je dochovaný záznam o cestě jednoho z největších botaniků Roberta Fortuna (1812-1880) do Číny, odkud do rodné Británie dováží nový, samosprašný druh tohoto keře. Jelikož jej nalezl v Číně a nikoli Japonsku, kde měla mít skimmie výhradní domov, domníval se, že jde o nový druh, což botanici až po jeho smrti vyvrátili a zařadili jej pod skimii japonskou jako poddruh.

Po roce 2000 bylo vyšlechtěno mnoho odrůd, které se dlouhodobě testují pro zachování znaků, jimiž se liší od rodičovského druhu. Rozdělují se zejména podle pohlaví: samčí rostliny jsou většinou okázale kvetoucí a samičí odrůdy plodí atraktivní korálky červených nebo bílých plodů. Různí se i habitem a vzrůstem a v nejnovějších případech i barvou listu, respektive jeho panašováním. Zajímavostí je i fakt, že moderní biochemie studuje furanokumarin obsažený ve skimiích jako jednu z možných účinných látek na zastavení rakovinného bujení.

Veitchii je fantastická samičí odrůda skimie japonské nabízející bohatou nadílku velkých, sytě červených plodů na podzim a velké listy. Ty jsou neopadavé, tmavě zelené, nápadně široce oválné. Brzy zjara vykvétají vzpřímené laty s malými, silně vonnými květy, jejichž poupata se tvoří již na podzim předchozího roku. Protože se jedná o samičí odrůdu, pro tvorbu plodů vyžaduje opylovače – kteroukoli samčí odrůdu skimie. Roste pomalu a hustě do vystoupavého polštáře o výšce kolem jednoho metru a asi metr a půl šířky v úplné dospělosti.

Velmi často se setkáte v prodeji s krásnými rostlinami, které do dálky září svými plody na obalu rostliny – jejím vnějším plášti. Není to přirozené. To jen pěstitelé pro větší atraktivitu odstříhali nové výhony, které čněly, aby více vynikly plody. Jenže ony odejmuté výhony nesly poupata na příští rok, tak nebuďte překvapení, kdy v dalším roce nepokvete a nezaplodí, to se stane až napřesrok. Taková je cena za krásu.

Odrůdu poprvé popsal francouzský botanik Élie-Abel Carrière v zahradnickém magazínu Revue horticole roku 1874 a za nálezce označil jednoho z velkého botanického klanu britské rodiny Veitchiů jménem John Gould Veitch (1839-1870). Paradoxní na tom je fakt, že právě tento Veitch soupeřil s Robertem Fortuneem, svým současníkem a zároveň člověkem, který je pokládán za toho, kdo skimii přiblížil zahradnické veřejnosti a zasadil se za to, že se začala hojněji pěstovat v anglických školkách a pěstovat v zahradách po celém ostrovním království. Mimochodem tito dva sokové měli jeden významný spor – oba si totiž nárokovali objev druhu Chamaecyparis pisifera, jelikož první vzorky tohoto nově objeveného jehličnanu spolu putovaly do Anglie na stejné lodi (zřejmě r. 1861). Nálezcem byl nakonec uznán Robert Fortune.

Skimmie je na pěstování nenáročný keř, ale vyžaduje PERFEKTNÍ výsadbu, podobně jako mnoho vřesovištních keřů, což je skupina, kam ona přesně zapadá. Potřebuje neustále vlhkou, avšak velmi dobře odvodněnou zem, která bude bohatá na živiny, zejména železo a hořčík. Zem musí být prolehčená listovkou a obohacená rašelinou, aby se zvýšila její kyselost. Umístěte jí do polostínu nebo i hlubokého stínu, např. za domem, kam slunce nedosvítí, nebo pod košatými stromy, které zajistí letní stín a v zimě jejich husté větve rozptýlí sluneční svit. Blednutí a žloutnutí listů je signálem přemíry slunce nebo vody, popřípadě chudé, málo kyselé půdy bez obsahu železa. Mulčování je velmi užitečné.

Snáší znečištěné ovzduší a městské prostředí. Rostlina je jedovatá. Je mrazuvzdorná do cca -25 °C a na chráněných, neosluněných místech dobře snáší pěstování v širších ale mělkých venkovních nádobách s dobrým odtokem vody. Ideální do moderních květináčů před kavárny, restaurace a kamkoli jinam, kde oceníte její brzké kvetení zjara a krásnou vůni.

Poslední revize 31-10-2021