Viburnum farreri 'CANDIDISSIMUM' kalina vonná
Viburnum
Rod Viburnum zahrnuje kolem 150 druhů rozšířených v mírném pásu severní polokoule, od východní Asie přes Kavkaz a Evropu až po Severní i Jižní Ameriku. Botanicky jde o mimořádně různorodou skupinu: zahrnuje opadavé i stálezelené keře, druhy s výrazně vonnými květy i takové, které voní jen slabě nebo vůbec, a také některé pěstované především pro plody. Toto rozdělení odpovídá i běžné zahradnické praxi a několika neformálním skupinám – vonné zimní kaliny (V. farreri a V. × bodnantense), plodové kaliny (V. opulus, V. trilobum), stálezelené asijské kaliny (V. davidii, V. tinus, V. cinnamomifolium), velkolisté dekorativní kaliny (V. plicatum, V. japonicum) a mnoho dalších včetně kříženců nesoucích znaky z více skupin. Rod je známý už od starověku a jeho latinské jméno Viburnum se objevuje v textech římských autorů z přelomu letopočtu, například u Vergilia a Plinia staršího, zatímco české slovo kalina pochází ze slovanského kořene kalъ označujícího červenou barvu a je doloženo až ve 14. století. V češtině se začalo používat pro keře s nápadně červenými plody, zejména kalinu obecnou, a jeho kulturní význam se odrazil i ve zrodu příjmení Kalina / Kalinová – onomastické slovníky je vykládají především jako označení člověka, který žil poblíž kalin, a jen okrajově jako metaforu pro někoho s rumělci ve tvářích.
Kalina vonná, Viburnum farreri, pochází ze severní Číny, kde roste na horských svazích a řídkých lesních okrajích. Ačkoli se o ní zmiňoval již ruský sběratel a cestovatel Potanin r. 1885, do Evropy ji poprvé přivezl sběratel rostlin William Purdom (1880–1921) během expedic pro školku Veitch v roce 1910. Krátce poté ji ve volné přírodě znovu nalezl a pro západní botaniku výrazně zviditelnil Reginald Farrer (1879–1955), který o ní psal, poslal semena a označil ji za jeden z nejpůsobivějších keřů zimní sezony. Botanicky ji popsali William Wright Smith a George Forrest, kteří druhovým jménem uctili právě Farrerovu práci a přínos k poznání čínské flóry. V domovském prostředí s mírnější zimou dokáže tato kalina rozkvést už na začátku chladné sezony, zatímco ve střední Evropě se její poupata otevírají později, ale stále v době, kdy je zahrada ještě v hlubokém spánku. V Británii se rychle stala důležitou součástí tzv. zimních zahrad (nikoli zasklených místností). V Číně se kaliny tradičně vysazovaly poblíž obydlí jako symbol soudržnosti a dobrého zdraví, a podobně i v Evropě se zimní kaliny často sázejí k cestám, dveřím a oknům, aby nám v době květu byly co nejblíže.
Candidissimum je sterilní selekce kaliny vonné s bílými květy na rozdíl od botanického narůžovělého druhu, jehož nálezce ani rok objevu v literatuře nezůstal zdokumentován. Její jméno znamená běloskvoucí a někdy ji najdete pojmenovanou i poněkud nepoeticky ‚Album‘. Protože kvete od zimy do jara na holých větvích, její právě rozvité kvítky mohou opravdu evokovat čerstvě napadané obláčky sněhu. Dokáže vykvést již v prosinci, pokud se zima zpozdila a stále ještě nejsou mrazy, nebo kdykoli od ledna do března, jakmile mrazy odejdou a oteplí se na delší období. Květy jsou drobné, trubkovité, uskupené v hustých, polokulatých trsech o průměru asi 5 cm a překrásně sladce voní. Její vůně je překvapivě intenzivní – sladká, lehce kořenitá, s tóny mandlí a vanilky – a v bezlistém období se šíří kolem keře jako nedočkavé vítání jara. V teplejších dnech dokáže provonět celé zákoutí zahrady, zatímco v mrazivých ránech se drží blízko větví a člověk ji vnímá nejlépe, když přijde blíž.
Keř je pěkný, i když zrovna nekvete. Nese dekorativní listy a má kompaktní stavbu. Jeho listy jsou opadavé, úzce oválné, výrazně žilnaté se zoubkatými okraji, světle zelené v létě a na podzim se mění zprvu na vínově červené a později oranžové a žluté. Stonky jsou hnědočervené a řapíky listů červené. Tvar keře je zakulacený, roste hustě, vzpřímeně a pro dobré větvení není potřeba stříhat.
Kalina vonná patří k nejspolehlivějším zimním keřům a nevyžaduje žádné zvláštní zacházení. Nejlépe prospívá na slunném až polostinném místě, v živné, mírně vlhké půdě, která v létě zcela nevysychá. Dobře snáší i těžší zeminy a běžné zahradní podmínky, takže se hodí do většiny zahrad bez nutnosti úprav půdního profilu. Řez nevyžaduje, ale můžete ji udržovat čistší a kompaktnější jarním řezem hned po odkvětu, aby si keř stihl založit poupata na další zimu a určitě před olistěním, aby nevyteklo moc mízy. Je mrazuvzdorná zhruba do –34 °C a vhodná i pro pěstování ve větších venkovních nádobách.
Poslední revize 25-11-2022; 31-12-2025
