Arbutus unedo planika, jahodový strom

Listy planiky jsou stálezelené, úzce oválné až obvejčité, 6–10 cm dlouhé, kožovité, tuhé a s pilovitými okraji, které jsou nápadnější blíže ke špičce. Jsou svěže zelené a lesklé. Větvičky jsou slabě oranžové, mladé červenavé, a jakmile borka stárne, mění se v sytě červenohnědou s tmavě granátově červenými vráskami. Po čase začne praskat a odlupovat se v menších šupinách.

Drobné květy nezapřou náležitost do čeledi vřesovcovitých, jako třeba borůvky. Jsou seskupené v krátkých hroznech a objevují se od podzimu do jara. Jsou konvalinkově tvarované, krémově bílé a dozrávají v jedlé plody, což jsou asi 2 cm široké kuličky, zprvu světle zelené, poté žlutavé a zralé jsou jahodově červené, což stromu dalo lidové jméno jahodový strom. Obsahují až 20 % cukru, ale chuť není zasyrova příliš výrazná, proto se používají spíše do marmelád, likérů a k dalšímu zpracování. Protože zrají velmi dlouho a je jich na keři hodně, často se stane, že nesklizené plody přezrají a samovolně na slunci fermentují, aniž by se kazily, proto si jižanští řidiči musí dát při jejich konzumaci pozor, neboť již obsahují alkohol. V přírodě je některá zvířata kvůli alkoholu cíleně vyhledávají stejně, jako například u nás se ptáci „sjíždí“ na zkvašených jeřabinách. Ve Středozemí planika dozrává od podzimu do konce zimy. Pokud u nás podzimní květy pomrznou, vytvoří si náhradní sadu květů na jaře a pokud je dostatečně horké a slunečné léto, může dát plody na podzim, ale nelze na to spoléhat.

Planika roste poměrně hustě do kulovitého až dómovitého habitu s vystoupavými větvemi. Zjara po mrazech ji můžete řezem povzbudit k hustšímu větvení. Často se tvaruje a nádherně vypadají vícekmenné formy, kdy se zachová několik silných, vzpřímených větví jako kosterní, ostatní se odřežou a letním řezem se formuje hřibovitá koruna. Takhle vyniknou její překrásné červenohnědé větve. Ve Středozemí může vyrůst v strom až osm metrů vysoký i široký, u nás přibližně polovinu.

Vyžaduje dobrou, živnou a výborně propustnou půdu, kde jí zejména v zimě nebudou zahnívat kořeny. S jílovitým podložím ve větší hloubce si však dokáže poradit. Po výsadbě udržujte půdu rovnoměrně vlhkou na pár měsíců, ale jakmile zakoření, zálivku omezte nebo zcela vynechte – je zvyklá zvládnout celé léto pouze s přirozenými srážkami. Pěstujte ji na plném slunci nebo jen v lehkém polostínu, přednostně na chráněném stanovišti. Při výsadbě použijte půdní houby a zde je jedna zvláštnost – i když je to vřesovištní keř, nevyžaduje erikoidní mykorhizu, výborně funguje i s univerzální arbuskulární mykorhizou (Symbivit, Tric). Doporučuje se vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, aby během první zimy nedošlo k poškození mladých větviček. Zatím jsme ji nebyli schopni otestovat v nejsilnějších mrazech; doposud u nás zvládla −17 °C, ale severoameričtí pěstitelé ji vysazují v zóně 6 se zimními teplotami klesajícími až k −23 °C. Netrpí chorobami a ze škůdců ji výjimečně může ochutnat lalokonosec, ale příliš mu nechutná.

Poslední revize 22-02-2024; 26-01-2026