Arbutus unedo var. ROTUNDIFOLIA

Jsem velký milovník středozemní macchie (makchie). Tímto termínem se označuje unikátní druh převážně stálezelené listnaté vegetace objevující se na vyprahlých a často skalnatých lokalitách jižní Evropy. Patří sem například vonokvětka, planika, dub cesmínový, rozmarýn, čilimník, jamovec a další druhy. Tyto rostliny si vybudovaly obranný arzenál proti extrémnímu suchu (kožovité listy jako zásobárna vody), horku (lesklý list odrážející sluneční paprsky), i zvěři (ostny nebo odpudivé vonné silice), což jim zajistilo přežití na velmi nehostinných místech. Zároveň jsme zjistili, že tato odolnost se nějak odráží i do jejich mrazuvzdornosti, tak jsme je začali jednu po druhé testovat a dnes již máme celou skupinu středozemních rostlin, kterým se u nás daří čím dál lépe, neboť s měnícím se klimatem ubývá vody v půdě a tyto keře a stromky jsou na sucho nejen zvyklé, dokonce jej vyžadují. Navíc jsou stálezelené, což je důležité plus pro naše dlouhé zimy.

Stálezelená planika je v macchii zastoupena hojně, možná stejně hojně jako dub cesmínový, neboť se úspěšně množí semeny a odolává požárům. Přirozeně tvoří nižší i vyšší střední patro středozemního lesa. Poprvé ji popsal Carl Linné roku 1753 a díky svému původu zůstala dominantou jižních krajů, kde se díky své adaptabilitě na letní sucha a zároveň i kráse často využívá v zahradách i městské zeleni. Nikdo zřejmě nepředpokládal, že by tahle kráska mohla zvládnout tuhé zimy v severněji položených zemích.

Rotundifolia je vzácná varieta planiky, která ještě nezískala své registrované odrůdové jméno, ale označuje se tímto latinským jménem odkazujícím na výjimečný tvar jejích listů. Ty totiž nejsou protáhlé a kopinaté jako na botanickém druhu, ale jsou oválné až zakulacené. Okraje mají po celém obvodu mělké zářezy (= nejsou ostře pilovité). Jsou neopadavé, kožovité, mírně lesklé a asi 4 cm dlouhé. Větvičky jsou mahagonové a s příchodem chladnějších nocí na podzim se barví do sytě purpurově vínové. Jakmile borka stárne, mění se na sytě červenohnědou barvu s tmavě granátově červenými vráskami. Po čase začne praskat a odlupovat se v menších šupinách.

Důležitou atrakcí planiky jsou květy – zde mají pastelově růžovou barvu, vypadají jako baculaté konvalinky a jsou složené v krátkých hroznech. Objevují se nejčastěji až na začátku podzimu, kdy téměř nic jiného nekvete. Dozrávají v jedlé plody, což jsou asi 2 cm široké kuličky, zprvu světle zelené, poté žlutavé a zralé jsou jahodově červené, což stromu dalo jeho jméno. Obsahují až 20 % cukru, ale chuť není zasyrova příliš výrazná, proto se používají spíše do marmelád, likérů a k dalšímu zpracování. Protože zrají velmi dlouho a je jich na keři hodně, často se stane, že nesklizené plody přezrají a samovolně na slunci fermentují, aniž by se kazily, proto si řidiči musí dát při jejich konzumaci pozor, neboť již obsahují alkohol. V přírodě je některá zvířata kvůli alkoholu cíleně vyhledávají stejně, jako například u nás se ptáci „sjíždí“ na zkvašených jeřabinách. Ve Středozemí planika zraje na jaře, ale u nás podzimní květy většinou pomrznou a čekáme až na jarní kvetení, které – pokud je horké a slunečné léto, může dát plody na podzim, ale nelze na to spoléhat.

Planika roste poměrně hustě do kulovitého až dómovitého habitu s vystoupavými větvemi. Zjara po mrazech ji můžete řezem povzbudit k hustšímu větvení. Často se tvaruje a nádherně vypadají vícekmenné formy, kdy se zachová několik silných, vzpřímených větví jako kosterní, ostatní se odřežou a letním řezem se formuje hřibovitá koruna. Takhle vyniknou její překrásné červenohnědé větve. Ve Středozemí může vyrůst v strom až osm metrů vysoký i široký, u nás přibližně polovinu.

Planika patří do čeledi vřesovcovitých a čekali byste, že vyžaduje stejnou zem jako třeba pěnišníky, ale není tomu tak. Potřebuje dobrou, živnou a VÝBORNĚ propustnou půdu, kde jí hlavně v zimě nebudou zahnívat kořeny. S jílovitým podložím ve větší hloubce si snadno poradí. Po výsadbě zem udržujte rovnoměrně vlhkou, ale jakmile zakoření, zálivku omezte nebo úplně vynechte – je zvyklá zvládnout celé léto pouze s deštěm bez naší zálivky navíc. Pěstujte ji na plném slunci nebo v jen v lehkém polostínu a přednostně na chráněném stanovišti. Doporučujeme vysazovat silnější rostliny se zralým dřevem, aby během první zimy nedošlo k poškození mladých větviček. Zatím jsme nebyli schopni ji otestovat v nejsilnějších mrazech, doposud u nás zvládla -17 °C, ale severoameričtí pěstitelé ji vysazují v zóně 6 se zimními teplotami klesajícími až k -23 °C. Netrpí na choroby a ze škůdců ji výjimečně může ochutnat lalokonosec, ale moc mu nejede.

Poslední revize 29-09-2024.