Buddleja 'WISTERIA LANE' komule, motýlí keř
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Buddleja
Rod Buddleja, komule, je botanicky pestrá a geograficky překvapivě široká skupina dřevin, která zahrnuje více než 140 druhů rozšířených v Asii, Africe i obou Amerikách. Díky vývoji na čtyřech kontinentech v sobě nese neobvyklou variabilitu: od drobných keřů sotva přesahujících metr až po stromy vysoké téměř třicet metrů. Přestože dnes patří do čeledi krtičníkovitých, jeho taxonomická historie je spletitá – v minulosti byl řazen do Loganiaceae i do samostatné Buddlejaceae, než se moderní systematika ustálila na současném pojetí. Jméno rodu udělil Carl Linné (1707–1778) na počest anglického botanika Adama Buddlea (1662–1715), a to na doporučení lékaře a sběratele Williama Houstouna (1695–1733), který poslal první exempláře Buddleja americana z Karibiku do Anglie zhruba patnáct let po Buddleově smrti. Schopnost lákat křídlatý hmyz, zejména motýly, mu ve 20. století vynesla přezdívku motýlí keř. Ačkoli žádný druh není původní v Evropě, právě zde se komule staly jedněmi z nejrozšířenějších okrasných keřů. Druhy se liší nejen vzhledem, ale i strategií opylování: americké formy často vyvinuly dlouhé červené květy přizpůsobené kolibříkům, zatímco asijské druhy lákají téměř výlučně hmyz, pro který mají spoustu nektaru po celé léto.
Existuje několik zásadních druhů komulí, u kterých šlechtitelé brzy zjistili, že mohou kombinovat jejich velmi rozdílné vlastnosti a tím vytvářet nové a unikátní odrůdy. Základ téměř všech moderních hybridů tvoří B. davidii, ceněná pro dlouhé kvetení, rychlý růst a širokou paletu barev od růžové přes levandulovou a purpurovou až po bílou, ale zároveň kritizovaná pro invazní chování – proto se stala ideálním „nosným rodičem“, jehož přednosti je třeba zkrotit. Druhým pilířem hybridizace je B. globosa, jihoamerická komule s kulovitými, medově vonnými květenstvími v teplých žlutých a oranžových tónech; právě ona dala vzniknout historicky prvním mezidruhovým hybridům, zejména slavnému Buddleja × weyeriana, který kolem roku 1900 vyšlechtil hrabě van de Weyer v Anglii. Pro jemnější habitus a pastelové barvy se využívá také B. alternifolia, jejíž jarní kvetení a obloukovité větve dodávají hybridům lehkost a akvarelové odstíny. B. lindleyana přináší sytě purpurové až karmínové tóny a elegantní, dlouhé laty, které prohlubují tmavou paletu. A konečně B. fallowiana, druh se stříbřitě plstnatými listy a chladně modrofialovými květy, je zodpovědná za stříbřitý vzhled moderních hybridů – právě ona stojí za ikonickým olistěním kultivarů typu ‘Silver Anniversary’.
Komule Wisteria Lane nese stejné jméno jako profláknutá ulice ze seriálu Zoufalé manželky, kde kdykoli kamera zabere exteriér před kterýmkoli domem, kvete tam fialová vistárie. Zřejmě i v zimě. Tomu se říká americký zázrak. Tentokrát nám ale nejde o americkou televizní kulturu, ale o unikátní odrůdu motýlího keře se svěšenými květy, které opravdu připomínají květenství vistárie.
Wisteria Lane je motýlí keř s neobvykle přepadavými konci větví a množstvím velkých, bohatých květenství, která tvoří dlouhé, svěšené laty až 22 cm dlouhé a kolem 6 cm široké. Jsou výrazně voňavé, mají levandulově fialovou barvu a vykvétají od července; pokud pravidelně odstřiháváte odkvetlé laty, tvoří nové květy až do konce léta. Opadavé listy jsou vstřícné, 10–14 cm dlouhé, úzce kopinaté, svrchu středně zelené a zespodu nápadně stříbřité. Keř roste středně rychle, a i přes svůj mírně převislý charakter tvoří pevnou kostru vzpřímených centrálních větví do výšky kolem jednoho metru; teprve po dosažení této výšky se větve začnou ohýbat a vytvářejí přepadavý habitus.
Patent uvádí, že jde o semenáč z otevřeného opylení, takže neznáme přesné rodiče, ale podle vzhledu bude nejspíše jedním z rodičů B. lindleyana, jediný druh rodu s výrazně převislými latami, které se ohýbají vlastní vahou. Stříbřitý povrch listů zase odpovídá podílu Buddleja fallowiana, zatímco barva a délka kvetení jsou typické pro B. davidii. I když tedy nelze uvést přesné složení hybridu, kombinace těchto znaků naznačuje, že Wisteria Lane vznikla v rámci širší hybridní skupiny, kde se uplatnily všechny tyto tři druhy. Odrůdu vyšlechtil Hans A. Hansen z americké školky Walters Gardens v Michiganu a od roku 2017 je chráněna patentem č. PP27833.
Poslední revize 06-09-2023; 05-07-2026
Komule Davidova a její hybridy patří k nejvděčnějším keřům pro slunné zahrady, pokud mají plné slunce, teplo a dokonale propustnou půdu, která rychle osychá. Dužnaté kořeny nesnášejí přemokření ani zimní vlhko, proto je ideální štěrkovitý nebo písčitý substrát, vyvýšené místo a střídmá zálivka. Kvetou na letorostech aktuálního roku, takže se na jaře řežou nízko, obvykle na 20–40 cm loňských větví, což podpoří silné větvení a velká květenství; během sezóny prospívá odstraňování odkvetlých lat. Hnojení stačí mírné, s důrazem na draslík, a největším rizikem zimy není mráz, ale mokro u kořenů. Komule jsou v přírodě krátkověké, ale při správné drenáži a jarním řezu vydrží mnoho let a kvetou od začátku léta až do podzimu.
Vzrůstné odrůdy potřebují více prostoru, hlubší půdu a rychleji vysychají, ale snesou i velmi hluboký jarní řez. Zakrslé a kompaktní kultivary mají jemnější kořenový systém, lépe snášejí omezený prostor a jsou vhodnější i do větších nádob, ale i u nich je nutná perfektní drenáž, zimní ochrana nádoby před promrznutím a letní ochrana před přehříváním (žádný plast). V nádobách komule obecně vyžadují větší objem substrátu, častější hnojení a pečlivou kontrolu vlhkosti. Mrazuvzdorné jsou do cca -29 °C, ale v teplejších oblastech prospívají lépe. Do chladnějších regionů vysazujte již starší rostliny s vyzrálým dřevem.
