Campsis × tagliabuana DANCING FLAMES trubač Tagliabuanův - popínavý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Campsis
Rod Campsis, křivouš nebo lidově trubač, tvoří jen dva druhy, ale oba mají v sobě energii subtropických lián, které se během evoluce naučily šplhat vzhůru pomocí drobných vzdušných kořínků a opírat se o kůru stromů jako o přirozené žebříky. Patří do čeledi Bignoniaceae, skupiny známé svými trubkovitými květy a často dřevnatým popínavým habitem. C. radicans pochází ze Severní Ameriky, zatímco C. grandiflora z východní Asie, což je zajímavé geografické rozštěpení, které naznačuje dávné rozšíření předků rodu v teplejších oblastech severní polokoule. Rod popsal João de Loureiro (1717–1791), portugalský misionář a botanik působící v jihovýchodní Asii, který jej vymezil na základě charakteristických zakřivených tyčinek, jež daly jménu původ v řeckém kampein, tedy „ohýbat“. Historie názvosloví je však spletitá: evropské zahrady 17. století si nebyly jisté, kam rostlinu zařadit, a tak se objevovala pod jmény Bignonia, Tecoma či dokonce Apocynum, než byla v 19. století definitivně ustálena v dnešní podobě. V přírodě se jedná o liánu, která se drží světlých okrajů lesů, nepodmáčených říčních břehů a narušených stanovišť, kde jeho rychlý růst a schopnost zakořeňovat stonky umožňují obsadit prostor dříve, než se ke slovu dostanou pomalejší dřeviny.
Campsis × tagliabuana je mezidruhový hybrid, který vznikl spojením dvou geograficky i povahově odlišných druhů – severoamerického C. radicans a čínského C. grandiflora. Přirozeně se v přírodě nevyskytuje; jeho vznik je výsledkem lidské zvědavosti, zahradnické intuice a také mimořádně šťastné shody okolností. První doložené rostliny se objevily v 19. století v severní Itálii, kde se rodina Tagliabuana, působící v oblasti Lombardie, věnovala školkařství a pěstování okrasných dřevin. Právě v jejich zahradnickém provozu došlo k náhodnému opylení mezi oběma druhy, které tehdy patřily k módním exotům evropských sbírek. Výsledný hybrid zaujal svou vitalitou, většími květy a lepší přizpůsobivostí evropskému klimatu, a tak jej Tagliabuanové začali množit a šířit mezi zahradníky. Rodina Tagliabuana patřila v 19. století k respektovaným italským pěstitelům, kteří se nebáli experimentovat s introdukovanými dřevinami. Jejich jméno se díky tomuto hybridu dostalo do botanické nomenklatury v latinizované podobě tagliabuana, což je dodnes připomínkou jejich přínosu evropskému zahradnictví. Hybrid se rychle rozšířil po celé Evropě, protože spojoval to nejlepší z obou rodičů: mrazuvzdornost a houževnatost C. radicans s velkými, atraktivními květy C. grandiflora. Zatímco čisté druhy měly své limity – jeden příliš bujný, druhý příliš choulostivý – Campsis × tagliabuana se ukázal být ideálním kompromisem, který dokázal růst i kvést spolehlivě v mírném pásmu.
DANCING FLAMES je velmi sytě červená odrůda trubače italského, tedy toho, který tvoří velké květy v hroznu a zároveň je u nás výborně mrazuvzdorný. Květ je zpočátku šarlatově červený a na plném slunci brzy tmavne do svítivé až tmavě červené. Vnitřek hrdla je žluté, ale není moc výrazný. Tuto odrůdu od jiných velkokvětých trubačů poznáte podle souměrně vykrajované "kytičky", tedy zakončení trubkovitého květy, kdy všechny cípy jsou téměř rovnocenné co do velikosti a od sebe dobře oddělené. Trubače nevoní, zato kvetou celé léto.
Opadavé listy jsou lichozpeřené, tmavě zelené, lesklé a velmi atraktivní. U trubače je nezbytný každoroční střih zjara po mrazech. Sestříhněte všechny loňské větve na 2 až 3 páry pupenů. Raší pozdě, mnohdy až ke konci dubna. Protože trubač kvete pouze na koncích nových výhonů, je žádoucí mít těch výhonů co nejvíce. Pokud chcete mít brzo bohatou korunu a oželíte brzké kvetení v jednom roce, můžete jej zastříhnout během konce května až června ještě jednou a to vždy za druhým nebo třetím párem listů. Tím si zajistíte bohaté větvení pro další roky při zachování silných větviček. Pěstujte jej u nějaké opory, kde se může přichytit přísavkami – dokáže se chytit i skla, aniž by jej poškodil.
Poslední revize 17-08-2015
Křivouš Tagliabuanův vyžaduje teplé, chráněné a plně osluněné stanoviště, aby spolehlivě kvetl. V polostínu sice poroste, ale květy budou méně početné a barva méně výrazná. Nejlépe prospívá v hlubších, živných a dobře odvodněných půdách, které se na jaře rychle prohřívají; těžké, studené jíly mu nesvědčí. Po výsadbě ocení pravidelnou zálivku, ale po zakořenění je poměrně tolerantní k suchu a zvládne i krátkodobé přísušky. Přehnojení dusíkem vede k bujnému růstu na úkor květů, proto hnojit jen střídmě.
Řez se provádí na jaře po všech mrazech, kdy je možné bezpečně odstranit slabé, poškozené nebo nevhodně směřující výhony. Silné větve ponechte, protože právě na nich se tvoří letní květenství. V chladnějších oblastech je vhodné chránit kořenový krček vrstvou mulče, zejména u mladých rostlin. Starší exempláře jsou odolnější, ale stále platí, že nejlépe vypadají tam, kde je chrání zeď, pergola nebo jiná tepelná masa, která přes noc udrží teplo. Protože jde o popínavku, jeho těžší výhony potřebují oporu – ideálně takovou, která v kompozici zmizí a nechá vyniknout samotnou rostlinu. Hybridní křivouše jsou obecně spolehlivější než čisté druhy, ale stále platí, že nejlépe prospívají na závětrných, teplých místech. Mrazuvzdornost se pohybuje mezi -27 a -29 °C, podle kultivaru a lokality; do horských poloh a na extrémně větrná stanoviště je nedoporučujeme.
