Cedrus libani 'ATLANTICA AUREA' cedr libanonský

Cedrus

Rod cedrů patří k těm několika málo dřevinám, které provázejí lidskou paměť tak dlouho, až se zdá, že tu byly odjakživa. Fosilie pylu i zkamenělého dřeva dokazují, že cedry kdysi pokrývaly rozsáhlé oblasti Eurasie, než se jejich areál během třetihor a čtvrtohor zúžil do horských pásem východního Středomoří a západní Asie. Už samotné jméno rodu, odvozené z řeckého kedros a latinského cedrus, připomíná jejich vonné, pryskyřičné dřevo, které se stalo symbolem trvanlivosti, posvátnosti a moci. Za zmínku stojí i občasný jazykový omyl: ruské slovo кедр – kedr neoznačuje cedr, ale borovici sibiřskou (Pinus sibirica), tedy zcela jiný rod jehličnanů. Cedry se objevují v eposech, biblických textech i antických mýtech; jejich dřevo neslo střechy chrámů, kýly lodí i trůny králů. Když stojíte pod starým cedrem, máte pocit, že čas se zpomalí – jako by strom věděl, že lidský život je jen krátká epizoda v jeho vlastním příběhu, který trvá staletí.

Cedr libanonský je ze všech cedrů nejznámější nejen díky majestátu, ale i kulturnímu významu. Pochází z pohoří Libanon, Antilibanon a Taurus; moderní zdroje uvádějí přirozené výskyty především v Turecku, Sýrii a Libanonu. Druh je znám od dob Linného, který jej zmínil, formální binomické jméno Cedrus libani publikoval A. Richard (1823). Cedr libanonský byl po tisíciletí vyhledávaný pro své dřevo – pevné, odolné, vonné a téměř nezničitelné. Právě tato vlastnost se mu však stala osudnou. Starověké civilizace jej kácely v takovém množství, že původní cedrové lesy v Libanonu téměř zmizely. Z kdysi rozsáhlých porostů zůstaly jen malé ostrůvky, z nichž nejznámější je rezervace Arz ar-Rabb, „Boží cedry“, která se stala symbolem libanonské identity, dodnes figuruje na státní vlajce. Cedr libanonský tak není jen stromem, ale i kulturním dědictvím, připomínkou vztahu člověka a krajiny, který se může během staletí změnit z úcty v nenasytnost.