Cercis canadensis var. texensis 'TEXAS WHITE' zmarlika texaská
Cercis
Rod Cercis, známý pod českým jménem zmarlika (nikoli zmarilka – není to strašilka!), zahrnuje přibližně deset druhů opadavých stromů a keřů rozšířených v mírném pásu severní polokoule – od Severní Ameriky přes jižní Evropu až po východní Asii. Všechny druhy spojuje několik charakteristických znaků: srdčité listy, které připomínají ikonické srdce lásky, a časné jarní kvetení, kdy se drobné květy objevují přímo na holém dřevě – tedy na větvích i kmenech, ještě než vyraší listy. Květy mají tvar typický pro bobovité rostliny, protože zmarlika patří do čeledi Fabaceae. V zahradách se nejčastěji pěstují druhy Cercis canadensis (zmarlika kanadská), Cercis siliquastrum (zmarlika Jidášova) a Cercis chinensis (zmarlika čínská), přičemž každý z nich nabízí širokou škálu kultivarů s různým habitem i barvou listů.
Zmarlika kanadská pochází z východních oblastí Severní Ameriky – od jihovýchodní Kanady přes oblast Velkých jezer až po Texas a Floridu. První botanické záznamy o tomto druhu pocházejí ze 16. století, kdy ji popsali španělští a francouzští přírodovědci. V 18. století se dostala do evropských botanických zahrad, kde si rychle získala oblibu díky svému časnému kvetení a elegantnímu tvaru. Thomas Jefferson ji vysadil ve svých zahradách v Monticellu, George Washington ji doporučoval pro výsadbu do „shrubbery“. V kultuře severoamerických indiánů měla zmarlika i praktické využití – květy byly jedlé, z kůry se připravovaly léčivé odvary. Dnes je symbolem jara a naděje a v Oklahomě se stala dokonce státním stromem.
Zmarlika texaská byla objevena kde jinde než v Texasu a vyznačuje se světle zelenými, nápadně lesklými listy. Jedná se o velmi atraktivní nízký strom či rozložitý keř, většinou zavětvený již nízko nad zemí. Listy jsou více zakulacené než na zmarlice kanadské a kraje jsou zvlněné.
Čistě bílé květy se objevují v první polovině jara na holém dřevě. Díky barvě květů se anglické pojmenování této variety muselo přejmenovat z původního růžově kvetoucího redbud na whitebud.
Pokud ji pěstujete pro listy, jejich maximální velikost docílíte, pokud dobře zakořeněnou, alespoň 5-letou rostlinu budete každé jaro po mrazech stříhat na cca čtvrtinu loňských větví. Tím podpoříte růst dlouhých, nových větví s velkými listy. Doporučuje silně pohnojit. Takto sestříhaná rostlina nepokvete, nebo pouze minimálně – na spodním dřevě. Pokud ji pěstujete jako stromek s korunkou, můžete zjara zakrátit konce větví do požadovaného tvaru. Buď na začátku jara nebo těsně po odkvětu.
Nedoporučujeme řezat starší rostliny do silného dřeva - špatně ošetřené řezy mohou vést k infekcím a následnému odumření celé rostliny. Je nenáročná na půdu a tato odrůda dokonce velmi dobře snáší přísušky. Zem musí být každopádně dobře odvodněná. Potřebuje slunnou polohu, ale pokud je to možné, chraňte mladé rostliny před ostrým jarním sluncem a před vysušujícím zimním větrem. Nesnáší přesazování. Plně mrazuvzdorná do min. -24°C.
Poslední revize 15-01-2009.
