Chamaecyparis pisifera 'GOLDEN MOP' cypřišek hrachonosný
Chamaecyparis
Rod Chamaecyparis zahrnuje několik málo druhů jehličnanů pocházejících výhradně z východní Asie a západní části Severní Ameriky. Botanicky patří do čeledi cypřišovitých a vyznačuje se jemnou stavbou větví, šupinovitými listy a výraznou variabilitou tvarů i barev, která z něj učinila jeden z nejdůležitějších rodů okrasných jehličnanů vůbec. První vědecký popis rodu publikoval Stephan Ladislaus Endlicher (1804–1849) v první polovině 19. století, v době, kdy se Evropa začala intenzivně seznamovat s flórou Dálného východu. Fosilní nálezy naznačují, že předkové dnešních cypřišků byli rozšířeni mnohem šířeji než dnes, a rod tak představuje další z příkladů dřevin, které přežily výrazné klimatické změny v omezených refugích.
Cypřišek hrachonosný je původním druhem Japonska, kde roste především v horských oblastech ostrovů Honšú a Kjúšú v nadmořské výšce 400-1800 metrů. Své druhové přízvisko si vysloužil díky jako hráškům podobným drobným šišticím. Poprvé jej vědecky popsal Carl Peter Thunberg (1743–1828), jeden z nejvýznamnějších žáků Carla Linného, který se do Japonska dostal v době jeho téměř úplné izolace od světa. V domovině patří tento druh k tradičně využívaným dřevinám, jeho dřevo je ceněno pro lehkost, trvanlivost a jemnou strukturu a používá se při stavbě chrámů, svatyní i tradičních lázní. Rozemnuté větvičky krásně voní po pryskyřici. Strom je vnímán jako symbol klidu a vyrovnanosti a často se objevuje v okolí posvátných míst; ve střední Evropě pak i na hřbitovech a pietních místech. Na rozdíl od jiných cypřišků je druh pisifera mimořádně variabilní, což vedlo ke vzniku celé řady zahradních forem s odlišnou stavbou i barvou. Do Evropy se první živé rostliny dostaly nejprve do Anglie roku 1861 a první zmínka o jeho pěstování v Česku je už z roku 1865 u zámku v Hluboké nad Vltavou.
Představte si, že někdo dal tomuto krásnému cypřišku jméno Zlatý smeták. Je to asi podobně kontroverzní, jako když se v Talentu předává cena Zlatý Markovič – nikdo neví, co si o něm má myslet. Angličanům tu zjevně chyběla poetika a vzali to prakticky: vypadá jako smeták se zlatými třásněmi, bude to Golden Mop. Jenže ve skutečnosti je to jméno vůči téhle odrůdě trochu nevlídné. V zahradě totiž Golden Mop nepůsobí hrubě ani neupraveně, ale naopak jemně a kultivovaně, jako měkký zlatavý doplněk, který pracuje se světlem a strukturou mnohem subtilněji, než by jeho název napovídal. Keř vytváří nízký, nepravidelně kulovitý až mírně kupovitý habitus a roste pomalu, takže si dlouho zachovává kompaktní tvar. Větévky jsou tenké, provázkovité a volně převislé, typické pro skupinu Filifera, a vytvářejí dojem jemného, rozcuchaného chomáče. Barva je jasně zlatožlutá až žlutozelená a při dostatku světla zůstává překvapivě stálá i v zimním období.
Odrůda Golden Mop vznikla jako barevná mutace v rámci skupiny Filifera, konkrétně jako sport z kultivaru Filifera Aurea. Na rozdíl od mnoha starších forem cypřišku hrachonosného má její původ poměrně dobře dohledatelný kontext. Do pěstování byla uvedena ve Velké Británii v druhé polovině 20. století, pravděpodobně v 60. letech, v období, kdy se v evropských školkách cíleně vybíraly stabilní, pomalu rostoucí barevné formy vhodné pro menší zahrady. Golden Mop byl vybrán pro jemnější strukturu, výraznější a čistší zlaté zbarvení a kompaktnější růst než u starších filifera aurea forem. V literatuře se objevuje i pod synonymem Filifera Nana Aurea, což vysvětluje, proč se v sortimentu občas setkáváme s velmi podobnými rostlinami pod různými názvy. Právě jednoduchý, zapamatovatelný název Golden Mop však přispěl k jeho rozšíření a dlouhodobé oblibě.
Hodí se k cestám, na okraje teras, do štěrkových a skalních partií i do menších zahrad, kde není prostor pro výrazně rostoucí dřeviny. V minerálním mulči působí čistě a moderně, v kůře měkčeji a přirozeněji. Dobře se kombinuje s tmavě zelenými jehličnany a kompaktními stálezelenými listnáči nebo s trvalkami s velkými listy. Díky pomalému růstu a přirozeně kompaktnímu tvaru nevyžaduje řez a funguje dlouhé roky bez nutnosti zásahů.
Pěstování cypřišku hrachonosného není složité, pokud jsou splněny základní nároky. Preferuje kyselou až neutrální, humózní a dobře propustnou půdu s dostatkem vláhy, zejména v prvních letech po výsadbě. Přestože přirozeně roste v náplavových půdách, kde je dostatek vody, nikdy tam nedochází k jejímu dlouhodobému zadržování a přebytečná voda volně odtéká dobře propustným podložím. Nesnáší vyschnutí kořenového balu. Nejlépe prospívá na slunném stanovišti, kde si udržuje syté zbarvení, snese však i lehký polostín. Otevřené, větrné polohy nejsou vhodné, protože mohou narušovat jemnou strukturu větví. Řez není nutný a provádí se pouze výjimečně. Mrazuvzdornost je výborná, bez problémů snáší teploty kolem −34 °C.
Poslední revize 15-02-2012; 25-02-2026
.jpg)
