Cupressus (Hesperocyparis) arizonica 'FASTIGIATA AUREA' cypřiš arizonský
Cupressus
Pravý cypřiš, rod Cupressus, je jako starý poutník mezi jehličnany – tichý, vznešený, s historií sahající hluboko do starověku. Dost možná by to mohlo být i opačně – býval společníkem mnoha poutníků, kteří kdysi putovali od města k městu a za horkých dnů spočívali v jeho stínu vonícím pryskyřicí, aby nasbírali sílu k další cestě. Jeho domovinou jsou slunné svahy Severní Ameriky, Středomoří i Asie, kde se stal součástí kulturní krajiny i náboženských rituálů a zvyků. Jeho americká verze – cypřiš arizonský – pochází z jihozápadu USA a severního Mexika, kde roste v nadmořských výškách až 2000 metrů. Mezi svými příbuznými je to tak trochu rebel, protože odmítá typicky zelenou barvu, místo které nabízí modrozelený až stříbřitě modrý kabát, který v zimním slunci září jako mrazivý šperk a v létě působí jako chladivý závoj. Poprvé byl popsán v roce 1880 americkým botanikem Georgem Engelmannem (1809–1884), který se zasloužil o popsání flóry západu USA. A o více než 100 let později, v roce 2009 byl na základě genetických studií oddělujících americké druhy od starosvětských formálně přeřazen do nového rodu Hesperocyparis, což odráží jeho západoamerický původ a odlišnosti v DNA i morfologii.
Ve středověké Evropě se cypřiš stal oblíbeným stromem klášterních zahrad, kde jeho tichý stín a vzpřímený růst vybízely k rozjímání i odpočinku. V islámské kultuře je cypřiš symbolem pokory a věčnosti – v perských zahradách a miniaturách často najdete jeho štíhlou siluetu, která se nikdy neláme, jen se jemně klaní větru. V Mexiku, odkud pochází i Cupressus arizonica, se cypřiše vysazují u kostelů a na náměstích jako zelení strážci, kteří dávají prostoru slavnostní i klidný ráz. A i když v antickém Řecku a Římě byl cypřiš spojován s věčností a ochranou, jeho stále zelené větve a elegantní tvar dnes v mnoha zemích symbolizují spíš životní sílu a spojení mezi zemí a nebem. V některých oblastech USA se dokonce používá jako vánoční stromek – jeho pravidelný tvar a jemná vůně připomínají klasické smrky, ale s větší elegancí a špetkou exotiky navíc.
Odrůda Fastigiata Aurea arizonského cypřiše je naprostá lahůdka. Vznikla pravděpodobně jako zahradnická selekce ve Francii v druhé polovině 20. století, ačkoli přesné informace o jejím vzniku nejsou v odborné literatuře doloženy. Na rozdíl od běžné ‘Fastigiaty’ nabízí mladé výhony ve světle máslově žlutavém odstínu, který se během sezóny mění do sivě zelené, ale před příchodem zimy se chlorofyl – zelené barvivo – částečně stáhne do kořenů, takže jeho výjimečná béžová barva opět nastolí svou vládu. Roste velmi štíhle, s větvemi přitisknutými ke kmeni, a tvoří úzce pyramidální až sloupovitou korunu, která působí sošně. Jehlice jsou měkké, hladké, vonné, a kůra zůstává hnědočervená, odlupující se v tenkých plátcích. Není tak vysoký jako jeho předchůdce a jeho dospělá velikost se pohybuje mezi 4 a 6 metry v ideálních podmínkách při šířce do 2 metrů. Roční přírůstky jsou do 30 cm a keř pěkně houstne. Díky své kompaktnosti je vhodná i do menších zahrad.
Ve výsadbách působí jako štíhlý vertikální akcent, který je díky své unikátní barvě nepřehlédnutelný. Jeho světle žluté tóny zvládnou snad jakoukoli barevnou kombinaci – mohou mu sekundovat jak tmavolisté keře, tak i běžné rododendrony či bobkovišně v zelených odstínech listů a se zářivě vybarvenými květy. Vyzkoušeli jsme i středozemní kompozici se suchovzdornými keři s drobnými listy a vzdušným habitem z olivovníkovité čeledi (jamovec, vonokvětka, oliva) a výsledek byl famózní! V typicky evropských zahradách bude parťákem s červenolistými listnáči i modravými jehličnany. Skvěle se hodí do formálních zahrad, moderních výsadeb i jako solitér v přírodně laděné kompozici. Cypřiš se stříhá poprvé ke konci jara a poté až do poloviny podzimu libovolně, pouze se vyhněte řezům do staršího dřeva – nejenže z neolistěných větví už neobrazí, ale také roní množství smůly, která zůstává dlouho měkká a snadno ušpiní oblečení.
Na péči není náročný, ale má své preference. Miluje slunce – čím více, tím lépe. Půda by měla být dobře propustná, ideálně lehká, písčitá, s neutrálním až mírně zásaditým pH, ale zvládne i kyselou zem. Nesnáší přemokření, takže v těžkých jílovitých půdách je nutná drenáž. Zálivku vyžaduje jen v období delšího sucha – jinak si vystačí s tím, co mu nabídne obloha. Jeho bezproblémová mrazuvzdornost je ověřená do –25 °C. Při silnějších a déle trvajících mrazech se mu na osluněných partiích pálily světlé větvičky. Není vhodný do nádob.
Poslední revize 20-02-2010; 23-09-2025
