.jpg)
Cupressus sempervirens 'TOTEM' cypřiš stálezelený
Cupressus
Celý rod Cupressus je jako starobylý svědek dějin Země. Patří do čeledi cypřišovitých a zahrnuje asi 25 druhů rozšířených od Severní Ameriky přes Středomoří až po Asii. Fosilní nálezy dokazují jeho existenci už v třetihorách, tedy desítky milionů let před příchodem člověka. První botanický popis cypřišů pochází z antických dob, ale vědecky jej pojmenoval Carl Linné v 18. století. Oblíbený Cypřiš stálezelený je neopadavý strom rozšířený zejména ve východním Středomoří, ale jeho přesný původ se ani v době supermoderní botaniky nepodařilo vypátrat. Jedná se o velmi dlouhověký strom, stáří nejstaršího evidovaného jedince z Íránu nazvaného Sarv-e-Abarkooh se odhaduje na 4000 let. Tento neopadavý jehličnan hustého habitu nabízí ve své přirozené formě spíše vejčitou formu. Až s rozkvětem okrasného zahradničení se selektovaly sloupovité, štíhlejší formy, jež se staly typickou dominantou některých krajin, odtud jeho alternativní jméno toskánský cypřiš, neboť jakýkoli výjev toskánského venkova bez štíhlého cypřiše není úplný. Navíc – jeho dřevo je odolné a vonné, využívalo se na stavbu lodí i nábytku.
Cypřiš stálezelený ale najdete ve všech zemích kolem Středozemního moře. V blízkovýchodních zemích je cypřiš odedávna stromem zahrad a posvátných míst. V Persii se stal symbolem nesmrtelnosti a vznešenosti – jeho štíhlá silueta zdobí perské miniatury, koberce i keramiku. V tradičních íránských zahradách, zapsaných na seznam UNESCO, tvoří cypřiše osu kompozice, která má připomínat ráj. V islámském umění se objevuje jako znak věčného života, protože nikdy neztrácí své jehlice. Stejně tak v antickém Řecku a Římě byl spojován s kultem mrtvých, proto jej najdeme na starých nekropolích. Jeho obraz se táhne dějinami – od perských básníků, kteří jej opěvovali jako „strom svobody“, až po evropské malíře. V renesančních krajinách rámuje toskánské horizonty, v dílech Van Gogha se stává dramatickým symbolem života a smrti. Cypřiš tedy není jen dekorací, ale kulturním fenoménem, který spojuje Východ a Západ v jedné zelené linii trvající tisíce let.
Toto je odrůda Totem, už samotný název leccos napovídá. Totem je extrémně úzký, sloupovitý kultivar cypřiše stálezeleného, který připomíná zelený meč zapíchnutý do země. Roste pomalu, ale vytrvale, a drží tvar jako voják na stráži. Jehlice jsou sytě zelené, bez modrozeleného nádechu typického pro základní druh, a působí živěji než u kultivaru ‘Pyramidalis’. Jsou hustě přitisklé k větvičkám, které jsou kratší a pevnější, takže se nevylamují při vichřicích ani po zatížení sněhem. Plodí velmi málo a až v dospělém věku. Totem je zřejmě nejštíhlejší známý jehličnan, což ocení každý, kdo nemá místo na široké stromy. Vznikl roku 1984 na Novém Zélandu díky šlechtitelům Trevoru Daviasovi a Cyrilu Watsonovi. Jejich cílem bylo vytvořit kultivar, který obstojí i v moderních zahradách, kde je prostor vzácný – a podařilo se jim to. Od té doby se Totem stal naprostým bestsellerem všude tam, kde lze stálezelený cypřiš pěstovat.
Díky obzvláště štíhlé formě je cypřiš Totem ideální pro formální zahrady, kde potřebujete přísně vertikální akcent – třeba po obou stranách vstupu, aby vytvořil slavnostní rám. Skvěle se hodí do řad podél cest, kde působí tak trochu jako alej palem na Sunset Boulevard. V moderních minimalistických zahradách se uplatní jako solitér v trávníku nebo v nádobě na terase, kde dodá prostoru architektonickou čistotu. Ve středomořsky laděných aranžmá navodí letní atmosféru a výborně vypadá buď vysazený ve třech kusech vedle sebe, nebo v trojkombinaci opačně tvarovaných keřů: štíhlý + plochý + kulatý, což je ikonickou signaturou středozemního stylu.
Cypřiš stálezelený se v Evropě i na Blízkém východě přirozeně nachází v rámci středomořského tvrdolistého lesa, nejčastěji v jeho keřových formacích zvaných makchie (macchia), kde se považuje za nepůvodní, ale díky svým nárokům snadno přizpůsobený. Tyto porosty tvoří převážně stálezelené keře a roztroušené stromy na suchých, horkem vyprahlých pláních a skalách s minimem kvalitní půdy a omezeným přísunem vláhy. Cypřiš dokáže vytvořit hluboké kořeny mezi kameny, kde hledá živiny a trochu podzemní vody, a umí načerpat vzdušnou vlhkost (zejména v noci a nad ránem) díky velké listové ploše. Pokud mu podobné podmínky vytvoříme i u nás, bude spokojený.
Cypřiš stálezelený poroste pouze v dobře odvodněné půdě – ideálně suché až mírně vlhké, s přednostně alkalickou nebo neutrální reakcí, nesnáší trvale zamokřená stanoviště. Vyžaduje plné slunce; při jeho nedostatku začne na zastíněných partiích řídnout. Je přirozeně úzký, ale lze jej lehce tvarovat či krátit – nejlépe koncem zimy po odeznění mrazů, případně v polovině léta. Nikdy neřežte do starého dřeva bez jehličí, protože neobrazí. Při výsadbě vzrostlých exemplářů nebo těch s menším kořenovým balem použijte šikmé kůly jako oporu na první 2–3 roky, aby jej vítr nevyvrátil, než zakoření. Zálivku omezte jen na nezbytně nutnou dobu po výsadbě; později zalévejte pouze při dlouhém suchu. Hnojení není nutné, případně pouze k dovyživení slabších rostlin, ideálně pomalu rozpustnými hnojivy pro jehličnany na jaře. Je odolný vůči chorobám i škůdcům a dlouhověký. V nádobách jej lze pěstovat jen jako přenosná rostlina ve velkých nádobách s perfektní drenáží do doby, než přeroste. Zatím byl vyzkoušen v teplejších oblastí Česka v teplých nížinách (Praha až Mělnicko), jižní Moravy a jižního Slovenska, kde je bezproblémový při teplotách do –18 °C při dobrém zamulčování během silnějších zim. Ale nadšení pěstitelé již hlásí i silnější odolnost, kterou právě ověřujeme.
Poslední revize 09-11-2025
