Gaura lindheimeri 'Harrosy' ROSYJANE gaura, svíčkovec
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Gaura
Oenothera je rozsáhlý rod zahrnující více než stovku druhů rozšířených především v Severní a Jižní Americe. Patří do čeledi pupalkovitých (Onagraceae) a zahrnuje mimořádně různorodé byliny i polokeře s charakteristickými čtyřčetnými květy, které často reagují na světelné podmínky – mnohé druhy se otevírají při soumraku nebo v noci. Do rodu patří jak nízké, růžově kvetoucí druhy tvořící kompaktní trsy (Oenothera speciosa, O. berlandieri), tak vysoké, žlutě kvetoucí pupalky (O. biennis, O. glazioviana), které se v Evropě pěstují již od 17. století a prosluly svými velkými, večer se otevírajícími květy. Rod zahrnuje i druhy prérijního typu s vysokou tolerancí k suchu, stejně jako druhy stepní, písčité či skalní. Poměrně nově sem patří i kdysi samostatný monotypický rod Gaura, jehož moderní molekulární studie prokázaly taxonomickou náležitost k Oenothera. Druhy dříve označované jako Gaura však v rámci rodu představují specifickou a morfologicky výjimečnou linii: jedinou skupinu s lehkou, vzdušnou stavbou, dlouhými tenkými stonky a drobnými květy připomínajícími motýly, které kvetou po celé léto. Jejich původ v suchých prériích jižního Texasu a severovýchodního Mexika se odráží v mimořádné toleranci k horku, větru a chudým, kamenitým půdám.
Oenothera lindheimeri, dříve Gaura lindheimeri, se česky jmenuje svíčkovec Lindheimerův a pochází z jižního Texasu a severovýchodního Mexika, kde roste na suchých prériích, světlých křovinatých stanovištích a kamenitých svazích. Vytváří rozvolněné trsy s dlouhými, tenkými, pružnými stonky, které nesou drobné, čtyřčetné květy v postupně nakvétajících hroznech po celé léto. Tato stavba je adaptací na větrné prérijní prostředí – stonky se nelámou, květy se snadno opylují a rostlina výborně snáší sucho i vysoké teploty. Ekologicky jde o typickou prérijní trvalku s rychlým jarním startem, dlouhým obdobím kvetení a vysokou tolerancí k chudým, kamenitým půdám. Její přirozená variabilita poskytla ideální základ pro moderní šlechtění, díky němuž dnes existuje široká škála kultivarů různého habitu, barvy květů i listů.
Oenothera lindheimeri vstoupila do evropské botaniky v polovině 19. století díky práci Ferdinanda Jakoba Lindheimera (1801–1879), německo‑texaského botanika, který se po emigraci do Texasu stal jednou z klíčových osobností floristiky amerického jihozápadu. Jeho rozsáhlé sběry, zasílané do evropských herbářů, zahrnovaly stovky dosud nepopsaných druhů – a mezi nimi i tuto lehkou, éterickou trvalku, vědecky popsanou roku 1845. V evropských zahradách si rychle získala oblibu díky své neobvyklé kombinaci vlastností: dlouhému kvetení, jemnému pohybu ve větru a schopnosti přinést do kompozice světlo a lehkost, kterou tehdejší sortiment trvalek postrádal. Ve 20. a 21. století se stala jedním ze symbolů „nové trvalkové vlny“, kterou proslavili designéři jako Piet Oudolf – rostliny, které nejsou statické, ale reagují na vítr, světlo a roční období. Do českých zahrad se svíčkovec dostal až po roce 1990, kdy začal být dovážen z německých a nizozemských školek. První kultivary se v českých katalozích objevují kolem let 1995–1998 a širšího rozšíření dosáhl až po roce 2005, kdy se objevily kompaktnější a stabilnější odrůdy vhodné pro moderní výsadby.
Gaura ROSYJANE je okázalá odrůda této letní trvalky, kterou nalezli jako mutaci jednoho stonku odrůdy Siskiyou Pink manželé Rosy A Rob Hardy ze školky Hardy’s Plants v anglickém Whitchurch roku 2006. Květy jsou zevnitř bílé a pouze okraje jsou zářivě purpurově růžové. Tvar květů je neobvyklý – mají 4 okvětní plátky seskupené jako zaječí uši v horní polovině květu a z prostředku visí krátké bílé tyčinky jakou fousy mrože. Kvete od července až do října.
Gaury raší pozdě zjara výrazně vínově červenými a později zelenými, podlouhle úzkými listy na několika nesmělých výhonech, jež se během krátké doby rozvětví do velmi hustého trsu, jenž jsme zvyklí obdivovat od léta až do podzimu. ROSYJANE je středně vysoká odrůda tvořící uvolněné stonky o výšce až cca 60 cm, které se pohybují i za sebemenšího vánku. Patent č. PP22290 byl vydán roku 2011.
Všimli jsme si, že pokud jsou rostliny v sezóně vydatně hnojené, jsou sice krásné, ale brzy se vysílí, zestárnou a stávají se krátkověkými. Což směřuje k tomu, abyste rostlinu zbytečně nehnojili, pokud vaše zem není úplně chudá. Dopřejte ji pouze jednu dávku hnojiva koncem jara, než začne dělat poupata.
Poslední revize 18-08-2020
Svíčkovce nejlépe prospívají na plném slunci a v propustných, spíše chudších půdách, které se na jaře rychle prohřívají. Nesnášejí těžké, dlouhodobě mokré substráty, kde snadno zahnívají kořeny; naopak ocení lehké, písčité či štěrkovité směsi. Po výsadbě vyžadují pravidelnou zálivku, ale po zakořenění jsou výrazně tolerantní k suchu a krátkodobé přísušky zvládají bez problémů. Přehnojení dusíkem vede k příliš bujnému růstu a menší stabilitě stonků, proto hnojit jen střídmě nebo vůbec. Jde o trvalky s částečně zdřevnatělou bází, kterou je potřeba na jaře seříznout těsně nad zemí – ale až velmi pozdě, po odeznění všech mrazů a rizika mokrého sněhu. Svíčkovce raší pozdě, až s příchodem opravdu teplého počasí. Pokud se v průběhu léta rozklesnou, lze je koncem července zmladit seříznutím o polovinu a přihnojením; rychle vytvoří nové, kratší a pevnější květové stonky.
V chladnějších oblastech je vhodné chránit kořenový krček vrstvou suchého mulče nebo celou rostlinu překrýt chvojím, zejména u mladých jedinců; starší rostliny bývají spolehlivější, ale stále ocení závětrné stanoviště. V nádobách vyžadují velmi propustný substrát a pravidelnější zálivku, ale přes zimu bývají méně spolehlivé. Svíčkovce jsou krátkověké trvalky, ale při dobrých podmínkách se nesterilní odrůdy samovolně obnovují výsevem. Pro dlouhodobě pěkný vzhled je vhodné porost po několika letech obnovit výsadbou mladých rostlin. Z hlediska odolnosti se v okrajových pěstebních podmínkách nejlépe osvědčují bíle kvetoucí formy. Mrazuvzdornost se obvykle pohybuje mezi –20 a –25 °C.
