Hosta 'BANANA KID' bohyška, funkie
Hosta
Rod Hosta tvoří skupinu vytrvalých bylin původem z východní Asie – především z Japonska, Korejského poloostrova, severovýchodní Číny a ruského Dálného východu – a v přírodě je běžně nalézáme v lesních podrostech, na vlhkých svazích a v údolích potoků, v polostínu až stínu. Počet uznávaných taxonů se v odborné literatuře liší podle koncepce druhu, obvyklé odhady se pohybují kolem 40–50 druhů. Hosty zaznamenal jako první evropský cestovatel Engelbert Kaempfer (1651–1716), významné rané botanické práce z Japonska přinesl Carl Peter Thunberg (1743–1828) a rodové jméno Hosta bylo formálně ustaveno Leopoldem Trattinnickem (1764–1849) na počest rakouského lékaře a botanika Nicholase Thomase Hosta (1761–1834), který se významně podílel na rozvoji císařských botanických sbírek ve Vídni. V historických pramenech se objevuje i synonymum Funkia, odkazující na Heinricha Christiana Funcka (1771–1839), je dnes považováno za synonymum a v moderní botanické systematice se však za mezinárodně uznávané považuje Hosta. Rod si díky své vysoké variabilitě prošel několika revizemi a moderní systematika ho dnes řadí čeledi Asparagaceae (podčeleď Agavoideae). V češtině se vyskytuje i starší a lidové označení bohyška, které se stále používá a pokládá se za uznávané synonymum.
Historické využití host v jejich domovině bylo výrazně praktičtější, než jak bývá někdy romantizováno. V Japonsku byly některé druhy host pěstovány především jako užitkové rostliny, zejména pro jedlé mladé výhony a listy, které se dodnes objevují v regionální kuchyni pod názvem urui. Okrasná hodnota host byla dlouho druhořadá a jejich systematické využití v zahradní tvorbě se rozvíjelo pomalu. Do Evropy a Severní Ameriky se hosty dostaly hlavně jako botanické sbírky v 19. století, mezi sběrateli a importéry v Asii vynikl hlavně německý lékař, přírodovědec a sběratel Philipp Franz von Siebold (1796–1866), který v první polovině 19. století systematicky zmapoval japonskou flóru, dovezl do Evropy rozsáhlé sbírky a spolupublikoval zásadní dílo Flora Japonica. Okrasné využití v zahradách se rozvíjelo postupně; v 20. století se kolem host vytvořilo silné sběratelské hnutí, které zastřešila American Hosta Society (založena 1968). AHS organizuje registraci kultivarů, vydává odborný tisk a podporuje regionální i národní výstavy a soutěže; ocenění jako „Hosta of the Year“ a lokální výstavní trofeje významně ovlivňují popularitu a šíření odrůd. Vedle AHS hrají roli univerzitní arboreta a specializované zahradnické instituce, které uchovávají sbírky, provádějí hodnocení a slouží jako centra výměny znalostí mezi sběrateli a šlechtiteli.
Šlechtění host se soustředí především na list – jeho velikost, tvar, kresbu a barevnost, dále na celkový habitus rostliny a u některých linií i na množství a vůni květů, což je pochopitelné, protože kvetení je jejich důležitou vlastní a byly dlouho řazeny do čeledi liliovitých. Mezi nejčastěji využívané rodičovské druhy při hybridizaci patří Hosta sieboldiana, Hosta fortunei a Hosta plantaginea (poslední ceněná pro vonné květy), které poskytují základní genetický materiál pro mnoho moderních kultivarů. Výsledkem jsou tisíce registrovaných kultivarů s širokou škálou listových textur a barev. Vášeň sběratelů pramení z pomalého, „osobnostního“ růstu host – každá rostlina se vyvíjí do charakteristického tvaru, listy mění texturu i barvu podle světla a stáří – a z možnosti porovnávat jemné rozdíly mezi odrůdami.
Hosta Banana Kid je kompaktní, ale výrazná odrůda se středně velkými listy, jejichž barva se během sezóny proměňuje od svěže trávově zelené až po teple banánově žluté tóny. Listy jsou široce srdčité až téměř okrouhlé, s nápadnou špičkou a výrazným žebrováním, které jim dodává plastický, téměř sochařský charakter. V létě, obvykle od července do srpna, se nad listy objevují pevné stvoly tmavě zelené barvy o výšce kolem 40 cm, nesoucí bohaté vrcholové hrozny baculatých, zvonkovitých květů v jemném levandulově fialovém odstínu. Odrůda ‘Banana Kid’ vznikla jako přirozená mutace kultivaru ‘Lakeside Banana Bay’ a byla nalezena a představil ji G. Heemskerk v roce 2014.
Hosty přinášejí do zahrady drama i klid zároveň: dramaticky velké, často sytě vybarvené listy, ale díky své strnulosti a pomalému růstu i rozrůstání do větších trsů také pocit klidu a potřebu trpělivosti. Jejich architektonická struktura se u jiných trvalek hledá jen těžko a přímo vybízí k ostrým kontrastům. Nebojte se proto hutných kombinací rozdílných textur – například trávovitě protáhlých listů liriope, dlanitě dělených tvarů kakostů, okázalých vějířů kapradin nebo naopak drobnolistých a jemných trvalek, které zde fungují jako nejmenší společníci v tomto téměř deštném pralese. Můžete je pěstovat v izolovaných trsech, nebo mladé rostliny přesazovat každoročně o kousek dál a dát tak vzniknout půdnímu pokryvu nebo atraktivním pruhům kolem cestiček či jako podrostový okraj vyšších trvalek či keřů.
Hosty potřebují rovnoměrně vlhkou, nevysychavou půdu s dostatkem živin, preferují mírně kyselou zem, ale není to podmínka. Na hnojení výborně reagují mohutnějším olistěním a bohatším trsem. Ideální umístění je v polostínu nebo na slunci s občasným přistíněním během částí dne. Tmavozelené, masivní kultivary snesou více slunce než jemně panašované nebo světlolisté formy, které v plném slunci rychle blednou a pálí se. Naopak do tmavého stínu jsou vhodné jen formy, u kterých neočekáváte kvetení. Listy jsou opadavé, takže po zimě opatrně odstraňte zavadlé a často již tlející listy z loňské sezóny, abyste neponičili již brzy zjara rašící puky. Pozor na slimáky, kterým jejich listy moc chutnají a ve venkovských zahradách bez plotů na vysokou zvěř, která si na listech umí pochutnat. Dobře snáší městské, znečištěné ovzduší a jsou vhodné i do venkovních nádob, kde je častěji zaléváte a hnojíte. Je také mrazuvzdorná do cca -40 °C.
Poslední revize 07-08-2023; 27-03-2026
