Lagerstroemia indica 'HOUSTON' lagerstrémie indická, pukol
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Lagerstroemia
Rod Lagerstroemia zahrnuje přibližně padesát druhů rozšířených od Indie přes jihovýchodní Asii až po Austrálii, tedy oblast, kde se tropické monzuny střídají s obdobími sucha a kde se dřeviny musely naučit žít s prudkými výkyvy počasí. Patří do čeledi Lythraceae, kterou botanici znají díky exotickému granátovníku nebo našemu známému domácímu kypreji – tedy rostlinám s nápadnými květy. České jméno pukol je poměrně moderní a v literatuře se objevuje až po roce 1950. První evropský popis rodu pochází z roku 1759 od Carla Linného, který jej pojmenoval na počest švédského obchodníka Magnuse von Lagerströma (1696–1759). Ten mu do švédské Uppsaly, tehdejšího centra evropské botaniky, posílal rostlinné exempláře z cest po Asii, aniž by tušil, že jeho jméno jednou ponese jeden z nejkrásnějších okrasných stromů subtropů. Nejrozšířenějším druhem se brzy stala Lagerstroemia indica, která paradoxně proti svému druhovému jménu nepochází z Indie, ale z Číny. Odtud se později rozšířila do Indie, dále do Persie, a nakonec do Osmanské říše, kde ji evropští cestovatelé popisovali jako „strom s květy jako papírové krajky“ a postupně se vybíraly zahradní formy s výraznějším a bohatším kvetením. Její kulturní význam je obrovský: v Číně se vysazovala u domů jako symbol dlouhého života, v Koreji jako strom učenců a v Indii jako dřevina chrámových nádvoří. To, co dnes v Evropě a USA považujeme za lagerstrémii, je ve skutečnosti výsledek více než dvou století botanického poznávání, cestovatelských příběhů a šlechtitelských experimentů, které začaly jedním balíčkem herbářových vzorků zaslaným do Uppsaly.
Zatímco v Asii byly lagerstrémie běžnou součástí okrasné vegetace, v Evropě se dlouho nedařilo pochopit jejich klimatické nároky a první pokusy o pěstování končily zmrzlými výhony a zklamáním. Evropa však dostala především botanické exempláře přírodní formy L. indica, které byly méně vzhledné a mnohem citlivější na chlad než zahradní formy pěstované v Asii. Zatímco v Asii se po staletí pěstovaly vybírané zahradní formy, Evropa poznala především přírodní podobu L. indica, která je skromná dřevina s řídkou korunou, tenkými výhony a květy, které zdaleka nepřipomínaly dnešní bohaté pěny barevných lat. Přesto se stala základem okrasného šlechtění, protože dobře snášela městské prostředí a ochotně kvetla i v horku. Její slabiny – náchylnost k padlí, nízká odolnost vůči chladu a poněkud neuspořádaný habitus – vedly šlechtitele ke dvěma směrům: pečlivé selekci semenáčů vykazujících lepší chování a poté i cílené křížení, pro které se hledali „lepší“ rodiče.
Právě zde začíná příběh mezidruhové hybridizace, která změnila lagerstrémii k nepoznání. Křížení s L. speciosa přineslo větší květy a pevnější stavbu rostlin, ale skutečný průlom nastal až s druhem L. fauriei, japonskou dřevinou z ostrova Yakushima, kterou v roce 1956 sbíral americký botanik John Creech (1920–2009). Všiml si, že tamní rostliny rostou na exponovaných místech bičovaných větrem, deštěm a slaným vzduchem, a přesto netrpí padlím ani zimním poškozením. Jeho kolega Donald Egolf (1928–1986) z U.S. National Arboretum začal roku 1959 s jejich křížením a položil základy moderního šlechtění, které dnes označujeme jako hybridy x egolfii. Egolfovy rostliny byly první, které spojily krásu L. indica s odolností L. fauriei, a otevřely cestu k dnešním kultivarům nejenom schopným přežít i chladnější zimy mírného pásma, ale i nasbírat dostatek letního slunce, aby stihly vykvést.
Houston je zakrslá odrůda lagerstroemie se světle melounově červenými květy, kterou vyšlechtil americký botanik David Chopin z Pensylvánie. Přestože náleží k původnímu nehybridnímu druhu indica, snáší zimy až do zóny 6, tedy do cca -23°C. Jedná se o pomalu rostoucí, opadavý keř s přepadavými větvičkami, takže vypadá jako polštář. Opadavé listy jsou sytě zelené, velmi lesklé na podzim, zejména v kyselé půdě, se barví do ohnivých odstínů oranžové, šarlatové a žluté. Není potřeba stříhat. Jakýkoli řez je přesto možný zjara po mrazech před rašením.
Poslední revize 17-01-2018
Lagerstrémie v našich podmínkách rostou většinou pomalu, s výjimkou několika bujnějších odrůd, a nejlépe prospívají na plném slunci, kde mají neustálý úpal a nulový stín. Půda musí být dobře odvodněná, protože rostlina nesmí v zimě stát v těžké, podmáčené zemi; mírně kyselé prostředí navíc zvýrazní barvu podzimních listů. Zálivka je důležitá hlavně v prvních dvou letech po výsadbě, kdy potřebují trvale vlhkou, ale nikdy ne mokrou půdu. Dospělé rostliny snášejí sucho lépe, ale bohatěji kvetou, pokud mají stabilní přísun vláhy, ideálně v podobě vydatné, ale méně časté zálivky, která pronikne hluboko ke kořenům. Mulč pomáhá udržet vlhkost a chránit horní část kořenů před teplotními výkyvy: v létě by měl být nízký, aby se zem mohla prohřívat, na zimu naopak vysoký. Hnojení je vhodné provádět zjara dusíkem, který podpoří růst, a od začátku léta přejít na fosfor podporující tvorbu květů; pozdní letní dávky dusíku nejsou vhodné, protože rostlina vytváří měkké, nevyzrálé výhony, které v zimě snadno namrzají.
Jako většina letních dřevin raší lagerstrémie VELMI pozdě, často až v květnu, takže nemějte obavy, pokud během horkých dnů dubna ještě nevidíte známky života. Kvete na mladém dřevě, což znamená, že řez se provádí zjara – začátkem dubna. Buď ostříhejte celý keř či stromek na pevnou kostru zpětným řezem, kdy odstraníte až 80 % délky loňských větví, nebo podpořte vícekmenný tvar tím, že vyberete několik nejsilnějších větví od země a podél nich postupně odstraňujete boční výhony tak dlouho, než keř doroste do výšky, kde chcete založit korunu a kochat se květy. Pokud dojde k silnému zimnímu poškození vlivem extrémních mrazů, je nutné nechat keř zregenerovat ze spodní báze a většinu nadzemních částí ořezat, i kdyby vykazovaly slabé náznaky života. Jednotlivé odrůdy se v mrazuvzdornosti mírně liší, ale přízemní části a kořenový systém odolávají vždy alespoň do –25 °C, což je typické pro L. indica.
