Lagerstroemia indica 'Whit VIII' RHAPSODY IN PINK lagerstrémie indická, pukol

Lagerstroemia

Rod Lagerstroemia zahrnuje přibližně padesát druhů rozšířených od Indie přes jihovýchodní Asii až po Austrálii, tedy oblast, kde se tropické monzuny střídají s obdobími sucha a kde se dřeviny musely naučit žít s prudkými výkyvy počasí. Patří do čeledi Lythraceae, kterou botanici znají díky exotickému granátovníku nebo našemu známému domácímu kypreji – tedy rostlinám s nápadnými květy. České jméno pukol je poměrně moderní a v literatuře se objevuje až po roce 1950. První evropský popis rodu pochází z roku 1759 od Carla Linného, který jej pojmenoval na počest švédského obchodníka Magnuse von Lagerströma (1696–1759). Ten mu do švédské Uppsaly, tehdejšího centra evropské botaniky, posílal rostlinné exempláře z cest po Asii, aniž by tušil, že jeho jméno jednou ponese jeden z nejkrásnějších okrasných stromů subtropů. Nejrozšířenějším druhem se brzy stala Lagerstroemia indica, která paradoxně proti svému druhovému jménu nepochází z Indie, ale z Číny. Odtud se později rozšířila do Indie, dále do Persie, a nakonec do Osmanské říše, kde ji evropští cestovatelé popisovali jako „strom s květy jako papírové krajky“ a postupně se vybíraly zahradní formy s výraznějším a bohatším kvetením. Její kulturní význam je obrovský: v Číně se vysazovala u domů jako symbol dlouhého života, v Koreji jako strom učenců a v Indii jako dřevina chrámových nádvoří. To, co dnes v Evropě a USA považujeme za lagerstrémii, je ve skutečnosti výsledek více než dvou století botanického poznávání, cestovatelských příběhů a šlechtitelských experimentů, které začaly jedním balíčkem herbářových vzorků zaslaným do Uppsaly.

Zatímco v Asii byly lagerstrémie běžnou součástí okrasné vegetace, v Evropě se dlouho nedařilo pochopit jejich klimatické nároky a první pokusy o pěstování končily zmrzlými výhony a zklamáním. Evropa však dostala především botanické exempláře přírodní formy L. indica, které byly méně vzhledné a mnohem citlivější na chlad než zahradní formy pěstované v Asii. Zatímco v Asii se po staletí pěstovaly vybírané zahradní formy, Evropa poznala především přírodní podobu L. indica, která je skromná dřevina s řídkou korunou, tenkými výhony a květy, které zdaleka nepřipomínaly dnešní bohaté pěny barevných lat. Přesto se stala základem okrasného šlechtění, protože dobře snášela městské prostředí a ochotně kvetla i v horku. Její slabiny – náchylnost k padlí, nízká odolnost vůči chladu a poněkud neuspořádaný habitus – vedly šlechtitele ke dvěma směrům: pečlivé selekci semenáčů vykazujících lepší chování a poté i cílené křížení, pro které se hledali „lepší“ rodiče.

Právě zde začíná příběh mezidruhové hybridizace, která změnila lagerstrémii k nepoznání. Křížení s L. speciosa přineslo větší květy a pevnější stavbu rostlin, ale skutečný průlom nastal až s druhem L. fauriei, japonskou dřevinou z ostrova Yakushima, kterou v roce 1956 sbíral americký botanik John Creech (1920–2009). Všiml si, že tamní rostliny rostou na exponovaných místech bičovaných větrem, deštěm a slaným vzduchem, a přesto netrpí padlím ani zimním poškozením. Jeho kolega Donald Egolf (1928–1986) z U.S. National Arboretum začal roku 1959 s jejich křížením a položil základy moderního šlechtění, které dnes označujeme jako hybridy x egolfii. Egolfovy rostliny byly první, které spojily krásu L. indica s odolností L. fauriei, a otevřely cestu k dnešním kultivarům nejenom schopným přežít i chladnější zimy mírného pásma, ale i nasbírat dostatek letního slunce, aby stihly vykvést.