Liatris spicata 'KOBOLD' šuškarda klasnatá, shorakvět

Liatris

Rod Liatris je jedním z pokladů severoamerických prérií, skupina zhruba 40 až 43 druhů, které se vyvinuly výhradně na území Spojených států, Kanady a okrajově Baham. Botanicky jej popsal Thomas Walter (1740–1789) v roce 1788, ale jméno Liatris se ustálilo až později jako nomen conservandum, protože v raných botanických dílech kolovalo několik konkurenčních názvů. Moderní taxonomie jej pevně odděluje od příbuzných rodů Carphephorus a Garberia, přestože sdílejí některé morfologické znaky – právě tato hranice byla dlouho předmětem sporů, než ji molekulární studie definitivně vyjasnily. Liatris je rod rostlin, které se naučily žít s ohněm, větrem i sezónními záplavami, a jejich vzpřímené klasy jsou dnes jedním z nejvýraznějších symbolů americké prérijní flóry. 

Liatris spicata, šuškardu klasnatou, popsal Carl Ludwig Willdenow (1765–1812) v roce 1803 a od té doby se z ní stala jedna z nejznámějších prérijních trvalek, protože na rozdíl od většiny ostatních šuškard miluje vlhčí půdy a okraje bažin. Její přirozený areál sahá od státu New York až po Floridu a na západ po Louisianu, kde roste v sezónně podmáčených loukách, vysokých travních porostech a na okrajích mokřadů, tedy v místech, která se v létě mění v horké, vibrující komory plné hmyzu. Právě tam se z ní stává jeden z nejdůležitějších zdrojů nektaru pro motýly, včely a kolibříky, což je důvod, proč ji americké univerzitní zahrady doporučují jako „late‑season nectar plant“. Do evropských zahrad se dostala už v začátkem 19. století, kdy ji botanické zahrady začaly pěstovat jako exotickou prérijní raritu, a postupně se z ní stala běžná trvalka díky své spolehlivosti, dlouhému kvetení a schopnosti růst i tam, kde jiné prérijní druhy selhávají díky vyššímu množství vlhka. 

Když se probírám starými prérijními deníky, zjišťuji, že šuškarda nebyla jen tak nějaká fialová štětka v trávě, ale rostlina se společenským životem mnohem bohatším, než jaký měla třeba Marge Simpsonová. Prérijní válečníci si z jejích kořenů vařili odvar na posílení hlasu před bojem, protože prach a kouř z ohňů dokázaly udělat z každého hrdiny chrapláka; šuškarda měla pověst rostliny, která „čistí dech“ a „drží hlas“, což je možná nejpoetičtější pěstitelská vlastnost, jakou kdy nějaká trvalka měla. Entomologové 19. století si zase všimli, že když kvete, motýli se na její klasy řadí jako na dálnici – některé druhy dokonce kladou vajíčka výhradně na ni, takže se dá říct, že šuškarda byla motýlí mateřská školka dávno předtím, než se to stalo módním tématem v ekologických zahradách. A pak je tu její vztah k ohni: zatímco většina rostlin po požáru rezignovaně končí, šuškarda se tváří, že je to její oblíbený sport. Prérijní oheň jí totiž uvolní prostor a živiny, takže vyrazí s ještě větší vervou – není pak divu, že přírodovědci barvitě psali, že „po ohni se prérie zvedne jako fialová vlna“. A aby toho nebylo málo, některé komunity používaly její sušené kořeny jako parfém do oděvů. Co myslíte, dokázal by konkurovat zralým kdoulím uloženým v šatníku? 😊 V Illinois ji dokonce vysazovali podél cest jako orientační body údajně pro pošťáky, protože její vysoké klasy byly vidět z dálky. Možná to vypadá jako první praktický navigační systém, ale když si je vysadil každý, jak pak pošťák věděl, čí šuškarda si šušká jméno správného adresáta?