Lilium 'KISSPROOF' lilie
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Lilium
Rod Lilium patří mezi nejstarší a nejznámější okrasné rostliny mírného pásma. Zahrnuje přibližně 115 uznávaných druhů překvapivě širokým výskytem: od Pyrenejí a Balkánu přes Kavkaz, Sibiř a Čínu až po Japonsko, Koreu a dále do Severní Ameriky. Největší diverzita je východoasijská, zejména v Číně, kde se soustřeďuje více než třetina všech druhů. Existují nálezy pylových zrn a otisků z miocénu, které potvrzují, že lilie rostly v Eurasii už před více než 10 miliony let. První vědecký popis lilie v moderním smyslu provedl Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 ve svém Species Plantarum, kde stanovil základní taxonomický rámec rodu, ale od té doby se taxonomie několikrát měnila, zejména na konci 20. století díky molekulárním analýzám. Lilie mají dlouhou kulturní historii. Bílé lilie byly symbolem čistoty už ve starověkém Řecku, v křesťanské ikonografii se objevují po staletí a v Asii byly některé druhy pěstovány nejen pro krásu, ale i pro jedlé cibule. Dodnes patří k nejvyhledávanějším řezaným květinám jak pro svou okázalou krásu a velikost květů, tak i pro omamnou vůni.
Zahradní lilie dnes tvoří několik hlavních hybridních skupin, které vycházejí z botanických sekcí rodu Lilium. Nejrozšířenější jsou Asijské hybridy (Asiatic hybrids), vzniklé křížením druhů ze sekce Sinomartagon – zejména Lilium dauricum, L. cernuum, L. pumilum, L. davidii a L. lancifolium. Orientální hybridy (Oriental hybrids) vycházejí hlavně z druhů sekce Archelirion, jako jsou L. auratum a L. speciosum. Trubkovité a Aurelian hybridy (Trumpet and Aurelian hybrids) navazují na druhy ze sekcí Leucolirion a příbuzných skupin. Martagon hybridy (Martagon hybrids) vycházejí z druhů sekce Martagon a severoamerické hybridy z druhů sekcí Pseudolirium a dalších amerických linií. Moderní skupiny LA hybridů (Longiflorum × Asiatic) a OT hybridů (Oriental × Trumpet) vznikly cíleným křížením mezi těmito hlavními liniemi.
Samostatnou skupinou jsou pak zakrslé a trpasličí hybridy, které patří většinou do asijských hybridů. Vycházejí z druhů, které jsou přirozeně nižší a pevné – zejména L. dauricum, L. cernuum, L. pumilum, L. davidii a L. lancifolium. Zakrslost je zde geneticky stabilní vlastnost, nikoli výsledek růstové retardace. Nižší vzrůst umožňuje pěstování v nádobách, malých předzahrádkách a blízko cest, kde by vysoké lilie překážely. Většina zakrslých hybridů je bez vůně, což je výhodné tam, kde je intenzivní aroma lilií nežádoucí. Hybridní skupiny tak rozšiřují možnosti použití lilií v zahradě – od vysokých, výrazně vonných kultivarů až po kompaktní, nenápadně působící zakrslé formy.
„Kissproof“ česky znamená, jak určitě dámy vědí, neslíbatelná. Což tato nápadná lilie snad je, ale raději jí nelíbejte, jen si přičichněte. Silně voňavá, sytě purpurově červená s elegantním bílým lemem. Každý květ je trochu odlišný, takže je vždy originál. V hrdle navíc mívá vínové tečkování. Patří do skupiny orientálních hybridů. Květ má středně široké plátky a po úplném rozevření je velmi plochý, ale kompaktní. Je poměrně vzrůstná, dospělé rostliny jsou cca 1,5m vysoké.
Poslední revize 27-12-2007.
Lilie vyžadují slunné stanoviště a lehkou, dobře odvodněnou půdu, která po dešti rychle prosychá. Trvalé přemokření je nejčastější příčinou úhynu, drenáž je tudíž u těžších půd nezbytná. Při výsadbě je nutné cibuli umístit do hloubky odpovídající zhruba trojnásobku její výšky. Zálivka má být pravidelná, ale střídmá, hnojení mírné a s vyšším podílem draslíku. Po odkvětu je nutné odstranit pouze květy, nikoli celé stonky – listy musí zůstat až do přirozeného zatažení, aby cibule doplnila zásoby. V nádobách je důležitá drenážní vrstva a ochrana před zimním přemokřením, v zahradě pak spíše ochrana před prudkými zimními výkyvy než před samotným chladem. Cibule je vhodné ponechat na místě několik let a přesazovat až tehdy, když trs zhoustne nebo začne slábnout. Asijské hybridy snášejí sucho a plné slunce nejlépe, orientální a OT hybridy vyžadují hlubší, živnější a mírně vlhčí půdu, martagonky preferují polostín a chladnější, humózní stanoviště. Jsou plně mrazuvzdorné v přibližně do –37 °C, pokud nejsou vystaveny zimnímu přemokření.
