Magnolia 'RASPBERRY FUN' šácholan, magnólie
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Magnolia
Celý rod Magnolia patří mezi nejstarší kvetoucí rostliny na Zemi, s fosilními nálezy starými více než 95 milionů let, doloženými z období křídy v Severní Americe, Evropě i Asii. Dokážete si představit, jak kolem nich dupali třeba dinosauři a nad korunami létali pterosauři? Evolučně se magnólie vyvinuly dokonce ještě dříve, než se objevily včely, a proto jsou jejich květy přizpůsobeny opylování brouky – mají pevné, voskovité okvětní lístky a odolné reprodukční orgány, které snesou hrubší zacházení těchto opylovačů. Dnes zahrnuje kolem dvou set druhů rozšířených hlavně ve východní a jihovýchodní Asii a ve východní části Severní Ameriky, což odráží dávné propojení kontinentů a podobnost tehdejších klimatických pásem. V Asii se magnólie objevují v tradiční medicíně i zahradní kultuře už po staletí, v Severní Americe měly význam v domorodých tradicích a v Evropě se začaly pěstovat až od 18. století, kdy je botanici přiváželi do prvních sbírek. Rod popsal francouzský botanik Charles Plumier (1646–1704), který jej pojmenoval na počest Pierra Magnola (1638–1715), významného systematika své doby. Taxonomie magnólií byla dlouho nejednotná – některé skupiny byly vedeny jako samostatné rody, například Michelia nebo Manglietia, ale moderní molekulární výzkumy je opět spojily do jediného rodu Magnolia.
Hybridní magnólie vznikají z několika klíčových rodičů, kteří se v moderním šlechtění objevují znovu a znovu díky svým výrazným vlastnostem. Základním stavebním kamenem je Magnolia denudata, starobylý čínský druh s čistě bílými, voskovitými květy a pevnou stavbou pupenů, který do hybridů přináší eleganci, rané kvetení a výraznou vůni. Magnolia liliiflora dodává hybridům syté purpurové odstíny a kompaktnější růst, což je důvod, proč se právě její geny objevují v populárních křížencích typu M. × soulangeana. Magnolia kobus je ceněna pro svou odolnost, spolehlivost a schopnost růst i v chladnějších oblastech, takže se používá jako rodič, který hybridům předává pevnou stavbu větví a ochotu kvést i v méně příznivých podmínkách a často i jako podnož pro roubování. Magnolia stellata přidává jemnost, hvězdovitý tvar květů a mimořádnou ranost, díky níž se některé hybridy otevírají už na samém začátku jara. V posledních desetiletích se do šlechtění zapojuje také Magnolia acuminata, severoamerický druh se žlutozelenými květy, který umožnil vznik celé palety žlutokvětých hybridů – od jemně krémových až po sytě kanárkové odstíny.
Šlechtění magnolií má neobyčejně bohatou historii, kterou formovalo několik výrazných osobností, z nichž každá posunula rod jiným směrem. Étienne Soulange‑Bodin (1774–1846) dal světu první velkokvěté hybridy a ukázal, že magnólie lze křížit s ohromujícím efektem, čímž položil základ evropské tradici. Max Löbner (1864–1934) přinesl spolehlivost do chladnějších oblastí díky hybridu M. × loebneri, který dodnes patří k nejodolnějším. Ernest Henry Wilson (1876–1930) zásadně rozšířil genetickou základnu rodu, když do Evropy a Ameriky přivezl desítky botanických druhů z Číny, bez nichž by moderní šlechtění vůbec nebylo možné. Phil Savage (1917–2000) otevřel zcela novou barevnou kapitolu, když využil M. acuminata k vytvoření prvních skutečně žlutých hybridů, a August Kehr (1914–1998) posunul hranice díky práci s polyploidií, která umožnila vznik větších, sytějších a odolnějších květů. Novozélandská rodina Jury – Felix Jury (1910–1995), Les Jury (1930–2019) a Mark Jury (1950) – vtiskla magnóliím eleganci, barvu a kultivovanost, které dnes sběratelé považují za vrchol estetického šlechtění. Vance Hooper (1952) navázal moderními kultivary s temnými, téměř vínovými květy a kompaktním růstem, zatímco Todd Gresham (1922–1985) vytvořil robustní, velkokvěté hybridy s mimořádnou vitalitou. Současnou éru reprezentuje Koen Camelbeke (*1960), který propojuje botanickou přesnost s moderním šlechtěním a zaměřuje se na hybridy s pozdním kvetením, jež unikají jarním mrazům. Společně tvoří linii nadšenců, kteří z magnolií udělali jeden z nejdynamičtěji se vyvíjejících rodů okrasných dřevin na světě.
Magnólie Raspberry Fun představuje vylepšení tolik oblíbených hvězdokvětých magnólií, jež jsou krásné, ale často popálené pozdními mrazy. Jedná se o samovolnou mutaci nalezenou roku 1987 jako semenáč odrůdy Leonard Messel, což je kříženec m. kobus a m. stellata ‚Rosea‘. Od svého rodiče se liší množstvím okvětních plátků, kterých je až dvakrát tolik (16-18 oproti původním 8-12); jejich velikostí, jelikož jsou asi o třetinu delší a širší; počtem – objevují se ve shlucích nejčastěji po třech; a hlavně barvou, která je růžová nejen zvenčí ale slabě růžová i zevnitř. Vykvétá stejně jako ostatní loebneri hybridy přibližně o týdny později, takže snáze unikne pozdním mrazům. Opadavé listy jsou protáhle elipčité až úzce obvejčité, svěže zelené, výrazně mahagonově hnědé při rašení a rostlinu hustě zaplňují. Raspberry Fun roste vcelku rychle do nepravidelně pyramidálního habitu, kterému neuškodí občasný mírný tvarovací řez okamžitě po odkvětu. Registrovaná byla roku 1994.
Tuto magnólii nalezl Carl Ferris Miller (1921-2002), což byl americký rodák, který byl roku 1945 jako důstojník amerického námořnictva vyslán do Japonska pátrat po japonských vojácích, jež sužovali ostrov Okinawa během konce Druhé světové války. Roku 1949 přesídlil do Soulu a po skončení korejské války tam zůstal a pracoval jako bankéř až do důchodu roku 1980. Ve svých 41 letech ho náhoda přivedla ke koupi pozemku daleko od hlavního města na pobřeží Žlutého moře, který postupně zveleboval výsadbou nových stromů. Postupem doby mu další vesničané nabízeli k odprodeji své sousedící pozemky, které slučoval do jednoho velkého parku a kam se roku 1970, když začalo být díky neustále se zhoršujícímu životnímu prostředí v Soulu nedýchatelno, přestěhoval. Byl milovníkem cesmín a magnólií a sázení nových stromů se stalo jeho vášní. Aniž by to kdy byl jeho záměr, z pozemku se stalo celosvětové uznávané arboretum Chollipo s více než 13 tisíci druhy dřevin, jež dodnes přitahuje laickou i odbornou veřejnost. Získal mnoho ocenění včetně toho nejvyššího státního vyznamenání od jihokorejské vlády. Roku 1979 přijal nové korejské jméno Min Byung-gal (či Min Pyong-Gal), bylo mu uděleno jihokorejské občanství a vzdal se amerického. Za svůj nesmírný přínos je celosvětově uznávaným a na jeho počet byl pojmenován jeden z nejkrásnějších velkolistých dubů quercus dentata ‚Carl Ferris Miller‘.
Poslední revize 16-12-2020
Opadavé magnólie mají všechny velmi podobné nároky. Vyžadují slunné až lehce přistíněné stanoviště s hlubší, humózní a rovnoměrně vlhkou půdou, která nesmí být těžká ani trvale podmáčená; nejlépe prospívají v půdách mírně kyselých až neutrálních, kde mohou bez stresu vytvářet silný kořenový systém. V prvních letech po výsadbě ocení mulč z listovky, který udržuje stabilní vlhkost a chrání mělké kořeny před letním přehříváním i zimním promrzáním. Nikdy nedělejte hlubokou jámu, aby se kořeny neutopily ani neudusily, a vysazujte je tam, kde v okruhu alespoň dvou metrů nebudete nic kopat ani rýt – magnólie nejsou družné a nesnášejí rušení v kořenové zóně, která se rozprostírá široce kolem rostliny (kopání, rytí ani dupání). Pokud je vysazujete jako solitéru s obrubníkem, umístěte jej minimálně 1,5 metru od středu kmínku.
Řez se provádí jen tehdy, je‑li nezbytný pro redukci výšky nebo odstranění nemocných větví, a vždy hned po odkvětu, protože pozdější zásah by odstranil založené květní pupeny; většina druhů však na řez reaguje citlivě a snadno ztratí svůj přirozeně pěkný tvar. V suchých obdobích je hlavně u mladých rostlin důležitá doplňková zálivka, zatímco starší exempláře jsou překvapivě tolerantní k občasnému suchu i krátkodobému přemokření – vlhko jim obecně vyhovuje. Většina hybridů je citlivá na silný vítr a exponovaná stanoviště, zejména velkolisté odrůdy, kterým může vítr potrhat mladé a nevyzrálé listy. Žlutokvěté hybridy snášejí o něco více slunce a tepla, zatímco kříženci s Magnolia stellata a M. kobus lépe zvládají chladnější polohy a časné jarní výkyvy. Všechny hybridní magnólie jsou pro člověka i domácí zvířata nejedovaté, a přestože některé druhy tvoří plody, nejsou určeny ke konzumaci. Mrazuvzdornost se liší podle rodičů, ale většina moderních hybridů spolehlivě snáší teploty mezi –23 a –30 °C, zatímco žlutokvěté linie a stálezelené typy mohou vyžadovat lehkou zimní ochranu.
