Pennisetum alopecuroides (Cenchrus alopecuroides) Dochan košťálovitý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Pennisetum
Rod Pennisetum, popsaný poprvé v roce 1812 německým botanikem Johannem Heinrichem Friedrichem Linkem (1767–1851), byl po většinu 19. a 20. století chápán velmi široce a zahrnoval 80 až 120 druhů rozšířených v tropech a subtropech Afriky, Asie a Austrálie, kde obývají savany, říční nivy a okraje křovin. Morfologické vymezení rodu se opíralo především o charakteristická válcovitá květenství s hustými osinami, což vedlo k postupnému přidávání druhů, které si byly podobné vzhledem, ale nikoli skutečnou příbuzností. Už na přelomu 19. a 20. století na tuto nejednotnost upozorňovali botanici jako Eduard Hackel (1850–1926), ale teprve molekulární studie konce 20. století prokázaly, že rod je popravdě botanickým slepencem podobných druhů bez shodného předka a že většina druhů náleží správně do rodu Cenchrus, který má navíc jmennou prioritu z roku 1753 díky popisu Carla Linného. Přesuny druhů do Cenchrus dnes přijaly hlavní botanické instituce, ale v zahradnické praxi se jméno Pennisetum udržuje kvůli stabilitě a dlouhé tradici. Fosilní nálezy rodu nejsou doloženy, ale jeho evoluční vývoj souvisí s expanzí travin savanových ekosystémů v pozdním terciéru, kdy se skupina adaptovala na sezónní výkyvy vláhy, intenzivní sluneční záření a disturbanci ohněm.
Pennisetum (Cenchrus) alopecuroides, popsaný švédským botanikem Carlem Peterem Thunbergem (1743–1828) během jeho působení v Japonsku, pochází z východní Asie, kde roste na vlhkých loukách, v říčních nivách a na okrajích světlých lesů. Do Evropy se dostal v 19. století spolu s další vlnou okrasných trav, které botanické zahrady začaly pěstovat jako exotické novinky, a rychle si získal oblibu díky kompaktním trsům a jemným, válcovitým květenstvím, která působila kultivovaněji než mnohé domácí druhy. V Asii měl i praktické využití, protože příbuzné druhy sloužily jako krmivo nebo materiál pro drobné řemeslné výrobky, zatímco v Evropě se stal jedním z pilířů moderních přírodně laděných výsadeb, které oceňují jeho spolehlivost, dlouhověkost a schopnost vizuálně zapadnout do středoevropské krajiny. Lidové označení „vousatec“, které se u nás občas objevuje, není botanicky správné ani standardizované – jde o volné pojmenování odkazující na osiny květenství a používá se pro různé trávy s „vousatým“ vzhledem, takže není jednoznačně spojeno s tímto druhem; odborné české jméno zůstává dochan košťálovitý.
Dochany košťálovité vyžadují slunné stanoviště a propustnou, spíše lehčí půdu, která nezůstává dlouhodobě přemokřená; v těžkých jílech je nutná drenáž nebo výsadba na mírný kopeček. Nejlépe rostou v půdách středně živných, ale jsou tolerantní i k horším podmínkám, pokud mají dostatek světla a tepla. Zálivku potřebují pouze v prvním roce po výsadbě a během extrémního sucha, jinak jsou spolehlivě nenáročné. Na jaře se seřezávají nízko u země, ideálně v březnu až dubnu, kdy už nehrozí silné mrazy ani pozdní sněhové nadílky; staré listy totiž chrání trsy přes zimu a není vhodné je odstraňovat na podzim. Většina kultivarů je plně mrazuvzdorná, ale ve výjimečně chladných oblastech pomáhá zimní suchochranný kryt z chvojí nebo ponechání vyšší vrstvy suchých listů, nikdy však nesvazujte trsy do snopu jako u vyšších trav. Trsy je vhodné jednou za 4–6 let rozdělit a zmladit, aby si udržely kompaktní tvar a bohaté kvetení. Jsou mrazuvzdorné přibližně v rozmezí –20 až –29 °C, přičemž konkrétní odolnost se může mezi odrůdami mírně lišit, proto je vždy vhodné zkontrolovat popis jednotlivého kultivaru.
Dochany košťálovité lze pěstovat v nádobách, ale pouze kompaktní kultivary, jako jsou Hameln, Hameln Gold, Little Bunny a podobné. Potřebují minimálně 30–40 litrů substrátu, velmi dobrou drenáž a pravidelnou zálivku v létě, protože nádoby rychle vysychají. V zimě je nutné chránit kořenový bal před promrznutím z boků (např. obalením nebo přesunem k jižní zdi), jinak může dojít k vymrznutí i u jinak mrazuvzdorných kultivarů. Naopak letní přehřívání nádob není na škodu. Velké a bujné odrůdy jako Moudry nebo Black Beauty nejsou pro nádoby vhodné, protože rychle přerostou prostor a trpí přehříváním i vysycháním kořenů.
