Phlox paniculata 'Barthirtysix' PINK EYE FLAME plamenka latnatá, flox
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Phlox
Rod Phlox popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 a zařadil jej do čeledi jirnicovitých – Polemoniaceae, která je dnes jedním z botanicky nejrozmanitějších severoamerických rodů. Kew uvádí 69 akceptovaných druhů a většina z nich pochází z různorodých stanovišť Severní Ameriky – od vlhkých lesů a říčních niv přes prérie až po skalní výchozy a horské tundry. Název pochází z řeckého phlox, tedy „plamen“, což dobře vystihuje dojem, který jejich barvy udělaly na první botaniky. Už v 18. století se rod stal předmětem zájmu evropských pěstitelů, protože přinášel do zahrad něco, co tehdejší flóra postrádala: výrazné barvy, dlouhé kvetení a vůni. V taxonomii se objevilo několik historických synonym, například Lychnidea Hill (1756) nebo Armeria Kuntze (1891), což odráží snahu různých autorů zachytit morfologickou proměnlivost rodu. Nejhlubší odborný vhled do evoluce a variability přinesl americký botanik Verne Grant (1917–2004), jehož práce o rodu Phlox z roku 1959 dodnes tvoří základní kámen moderního chápání této skupiny. Semena úplně prvních Phloxů dorazila do Evropy z Virginie v první třetině 18. století, a to do Anglie.
Phlox paniculata, plamenka latnatá, popsaná Carlem Linném (1707–1778) roku 1753, pochází z východních oblastí USA, kde roste v lučních lemech, na okrajích lesů a podél potoků. Do Evropy se dostala už kolem roku 1732, tedy ještě před formálním popisem. Severní Ameriku tehdy systematicky prozkoumávali John Bartram (1699–1777) a jeho syn William Bartram (1739–1823), kteří zásobovali evropské zahrady semeny a rostlinami, a právě jejich sběry pravděpodobně stály za rozšířením plamenek v Anglii i Francii. V českých zemích se objevují od konce 19. století a kolem roku 1900 už patřily k nejpěstovanějším trvalkám – školky nabízely desítky odrůd a velké zahrady je vysazovaly ve skupinách, které byly vidět z dálky. Obliba byla celoevropská, zejména v Anglii, která je dodnes trvalkovým rájem, a kde věnovali plamenkám v královské encyklopedii tři celé stránky formátu A4. Od 19. století se rozvíjelo šlechtění, nejprve v Anglii a Francii, později v Německu, kde Georg Arends (1863–1952) vytvořil první hybridy P. paniculata × P. divaricata. Moderní šlechtění se soustředí na kompaktnější růst, odolnost vůči padlí a čisté, neokoukané barvy.
Dvoubarevné květy vždy přitáhnou pozornost svou neobvyklou pestrostí a když je jednou z barev sytě růžová, mají nás v hrsti úplně. PINK EYE FLAME je další latnatou plamenkou ze série FLAME, tentokrát s jásavě růžovými květy a bílými středy. Jednotlivé kvítky mají průměr asi 3 cm a jsou seskupené v homolovitých vrcholových latách. Vykvétají od června do srpna na poměrně vysokých stoncích o výšce 70-80 cm a nesou svou typickou sladce kořeněnou vůni. Opadavé listy jsou široce a protáhle elipčité, tmavě zelené. Odrůdu vyšlechtil Holanďan Gosen Bartels a patent č. PP16722 byl vydán roku 2006.
Poslední revize 28-09-2022
Latnaté plamenky a jejich hybridy potřebují slunné místo a živnou, rovnoměrně vlhkou půdu, která v létě nevysychá. Nejlépe rostou v hlinitých, mírně kyselých až neutrálních půdách s dostatkem humusu; těžké jíly je vhodné vylehčit kompostem a pískem, ale jakmile zakoření, rostou úspěšně i v nich. Zalévání je klíčové hlavně v červenci a srpnu, kdy tvoří největší květní laty – sucho vede k menším květům, kratšímu kvetení a je jednou z příčin výskytu padlí u starších, netolerantních odrůd, stejně jako příliš vlhko během nadměrně deštivého léta. Rostliny mají rády stabilní přísun živin: na jaře jim prospívá dávka kompostu nebo pomalu rozpustného hnojiva, během léta lehké přihnojení podporuje tvorbu sekundárních lat.
Aby si udržely kompaktní tvar, je dobré je sázet do míst, kde mají prostor pro proudění vzduchu; husté výsadby zvyšují riziko padlí, i když moderní kultivary jsou odolnější. Odkvetlé laty je vhodné odstraňovat, protože tím podpoří tvorbu menších, pozdních květenství podél stonku. Na podzim je možné seříznout stonky až u země, aby záhon vypadal čistě, ale stejně dobře lze řez provést až brzy na jaře. Jsou plně mrazuvzdorné minimálně do −34 °C, a některé zdroje uvádějí, že dobře zakořeněné rostliny ve sněhové pokrývce zvládnou i −40 °C (neměli jsme možnost ověřit). V dobrých podmínkách vydrží na stanovišti mnoho let a postupně vytvářejí širší, stabilní trsy, aniž by vyžadovaly dělení jako mnohé jiné trvalky.
