Photinia x fraseri 'BR2011' CHICO blýskavka Fraserova
Photinia
Rod Photinia patří do čeledi růžovitých a tvoří jej asi třicet druhů keřů a menších stromů rozšířených od Himálaje přes Čínu až po Japonsko, s jediným severoamerickým zástupcem. Fosilní nálezy z eocénu potvrzují, že rod na naší planetě existuje už desítky milionů let a jeho taxonomie byla dlouho neklidná: některé druhy byly střídavě řazeny do příbuzných rodů Stranvaesia či Heteromeles a zase zpět, jak se měnilo chápání jejich příbuzenských vztahů nebo se zrovna dostaly pod mikroskop genetických badatelů. Tato spletitá historie se odráží i ve vnitřní pestrosti rodu, který poprvé formálně popsal britský botanik John Lindley (1799–1865) v roce 1820 a pro jméno rodu trefně použil řecké slovo phōteinos, tedy „zářivý“, což je narážka na lesklé listy většiny druhů, zejména těch stálezelených. Kromě nich však existují i opadavé horské druhy, například Photinia villosa nebo Photinia beauverdiana, jež se celému rodu na první pohled možná vymykají, ale díky moderní genetice víme, že sem opravdu patří. Hlavním znakem rodu je totiž především jeho geografická kontinuita napříč východní Asií a stabilní morfologie květů a plodů, která drží celý rod pohromadě navzdory jeho evolučnímu dobrodružství.
Blýskavka Fraserova je dítětem dvou asijských rodičů – japonské maminky Photinia glabra a čínského tatínka Photinia serratifolia – kteří se potkali až na druhém konci světa. Protože jsou jejich květy plně kompatibilní, snadno se samovolně zkřížily a toto náhodné spojení bylo poprvé zaznamenáno kolem roku 1940 v americkém Birminghamu v Alabamě, kde se oba druhy tehdy běžně pěstovaly. Všimli si ho pěstitelé z Fraser Nursery, podle níž hybrid nakonec dostal své jméno, a svůj původní semenáč nazvali jednoduše podle místa nálezu ‘Birmingham’. Formální popis pod jménem Photinia × fraseri publikoval až v roce 1961 americký botanik W.J. Dress, který potvrdil, že jde o stabilní hybrid. Otázkou však zůstává, zda pozdější úspěšné odrůdy z Austrálie a Nového Zélandu vznikly z importovaného amerického materiálu, nebo zda i u protinožců docházelo ke stejnému spontánnímu křížení. Tak či onak, díky své odolnosti a téměř nezničitelnosti se blýskavka Fraserova brzy stala jednou z nejúspěšnějších stálezelených dřevin druhé poloviny 20. století.
CHICO je zatím nejmenší blýskavka, co znám. Je mi nadmíru sympatická i tím, že už na první pohled milovníci středozemních rostlin, kam se řadím i já, zajásají, neboť její listy díky výrazně pilovitému okraji připomínají arbutus unedo (planiku) a při doteku podobně i šustí. Neopadavé listy jsou drobné, lesklé, široce elipčité, bronzově načervenalé při rašení a tmavě zelené po dozrání, přičemž vrcholové zůstávají vínově načervenalé po celou sezónu a na zimu naberou ještě o něco červenější odstín. Stonky jsou výrazně vínově červené po celý rok.
Habitus je polštářovitý, hustý, poměrně vzpřímený, přestože mladé větvičky mohou mít tendenci polehávat, než zmohutní. Je to takový malý drahokam do malé zahrádky nebo i skalky. Protože je stálezelená a barevně neobvyklá, je neustále na co se dívat. Roste pomalu a lze řezem tvarovat - nejraději zjara po mrazech – v březnu až dubnu. Pokud si přejete obnovit nové rašení červených listů, můžete ji znovu sestříhnout na začátku léta.
Na listech se mohou občas objevit drobné červené skvrny, které bývají buď přirozenou pigmentací způsobenou momentální fyziologickou nepohodou, nebo běžnou houbovou chorobou (Entomosporium). V obou případech jde většinou jen o estetický problém. Pouze při masivním opadu skvrnitých listů doporučujeme zasáhnout vhodným fungicidem a popadané listy zlikvidovat spálením nebo jiným odstraněním z pozemku (nekompostovat!). Rostlina brzy opadané listy nahradí.
Blýskavka Fraserova je překvapivě tolerantní vůči půdním podmínkám. Nejlépe prospívá ve vlhké, ale nezamokřené půdě a na živném stanovišti, avšak poroste i v běžné či chudší zemině – jen bude o něco řidší. Kyselá půda zvýrazní sytost listů, ale není nezbytná. Nejlépe vybarvuje a nejhustěji roste na plném slunci, ale dobře snáší i lehký polostín. V hlubokém stínu však ztrácí barvu mladých listů, prodlužuje výhony a působí řídce. Vzhledem k vysokému odparu vody z listů doporučuji zejména po výsadbě bohatě mulčovat a v letních měsících dopřát mladým rostlinám zálivku navíc. Jakmile dobře zakoření (obvykle po 1–2 letech), stává se překvapivě odolnou vůči suchu, což je důvod, proč ji ve Středomoří potkáte téměř na každém kroku i v horkem vyprahlých zahradách. Ale pozor – tamní zimy přinášejí pravidelně hodně vody, což u nás není pravidlem. Proto během suchých zim, pokud nemrzne a půda není zmrzlá, je vhodné ji jednou za měsíc vydatně zalít, aby listy lépe odolaly silnějším mrazům. Vyzkoušená mrazuvzdornost sahá k –24 °C bez poškození a zvládne i o pár stupňů méně. Po velmi silných mrazech mohou být koncové listy dehydrované či spálené, ale po jarním řezu spolehlivě regenerují. Řez snáší výborně – můžete ji tvarovat prakticky kdykoli a zvládá i hluboké zmlazení. Jarní střih v dubnu podporuje větvení, zatímco letní řez slouží k dotvarování a často vyvolá i podzimní vlnu nových červených výhonů. Blýskavka je vhodná i pro celoroční pěstování ve větších venkovních nádobách se závlahou.
Poslední revize 10-09-2018; 30-12-2025
