Prunus laurocerasus 'HERBERGII' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Herbergii je velký favorit mezi bobkovišněmi. Jedná se o hustě rostoucí odrůdu s podlouhlými, sytě zelenými, neopadavými, velmi lesklými listy. Roste středně rychle a narozdíl od další plotové odrůdy Caucasica již v mladém věku rozkládá spodní větve do stran, takže tvoří velmi efektní pyramidální tvar, čímž se hodí i do výsadby jako solitérní keř. Hojně se využívá do živých plotů, které je nejlépe prostříhávat ručně, abyste nepřeřízli její atraktivní listy. Řez provádějte od konce března do konce července.
Složená květenství jsou vzpřímená, drobné květy jsou bílé, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé, lesklé černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo. Pro člověka jsou nejedlé a konzumace semen z nezralých plodů může způsobit zažívací obtíže. Starší informace o jedovatosti zralých plodů nebyly správné.
Potřebuje vlhkou, mírně kyselou půdu, bohatou na živiny. Pokud začnou listy žloutnout, bývá to nedostatkem živin, nebo chlorózou (přemírou vápna v půdě). Stačí dodat hořkou sůl nebo upravit pH půdy na kyselou reakci. V zimě, pokud nemrzne a není zmrzlá zem, zalévejte! Rostlina by neměla by vyschnout před zamrznutím země. V případě omrznutí listů nebo větviček stačí zjara zakrátit. Obráží spolehlivě a bujně. Plně mrazuvzdorná do cca -27°C.
Poslední revize 23-12-2008; 19-01-2013
