Prunus laurocerasus 'HERBERGII' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Bobkovišeň Herbergii patří k nejstarším a nejspolehlivějším odrůdám bobkovišně, jež světlo světa spatřila již kolem roku 1930 v Německu. Byla nalezena jako náhodná mutace, která vykazovala ušlechtilou stavbu a vynikající mrazuvzdornost. Její listy jsou stálezelené, protáhle eliptické, 9–15 cm dlouhé, kožovité, výrazně lesklé a sytě tmavě zelené. Bohatě obrůstají větvičky, čímž keři propůjčují hustý, až neprůhledný habitus. Roste vzpřímeně a působí upraveně i bez častých zásahů. V dospělosti dorůstá obvykle 2 až 3 m výšky a podobné šířky a patří k nejjistějším volbám pro stálezelené živé ploty a formální výsadby, i když dnes již díky mnoha novým odrůdám nebývá tak často dostupná.
Herbergii patří mezi bobkovišně, které bohatě a pravidelně kvetou – na jaře se objevují vzpřímené hrozny drobných bílých květů s výraznou vůní po šeříku a za příznivých podmínek se může objevit i slabší podzimní kvetení. Po opylení se tvoří lesklé černé plody, které jsou vyhledávanou potravou ptactva. Nejsou jedovaté, pouze zrníčka v nezralých, tvrdých plodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle a musela by se dokonale rozkousnout, aby přivodila nevolnost.
Odrůdu nalezl ve své školce v německém Lüdenscheidu (Severní Porýní‑Vestfálsko) zahradník Herberg, po němž dodnes nese své jméno. Jeho školka ležela vzdušnou čarou jen 40–50 km od Kolína nad Rýnem a tedy velmi blízko úrodné, nížinaté oblasti známé jako Porýní. Avšak klimaticky se nacházela v úplně jiných podmínkách – terén zde vystupuje téměř k 500 m n. m. a zimy jsou výrazně chladnější. Právě proto měl Herberg ze svého nálezu takovou radost, že ač sám nebyl šlechtitelem a šlo o jeho jedinou odrůdu, nechal rostlinu pojmenovat a zaregistrovat, aby byla dostupná i dalším zahradníkům.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Herbergi patří ke spolehlivě mrazuvzdorným odrůdám – snáší bez poškození až -27°C a osvědčila se i ve větších nádobách s dobrým odtokem vody (min. 80×80×80 cm).
Poslední revize 23-12-2008; 19-01-2013; 06-01-2026
