Prunus laurocerasus 'OTTO LUYKEN' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dnešní jméno Prunus laurocerasus. Její pěstování a využívání je ale doloženo už ze starověku – zmiňují ji Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří ji popisovali jako rostlinu podobnou vavřínu a upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při správném zpracování uvolňovala kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum.
Otto Luyken je jedna z nejotužilejších a dnes již klasických odrůd bobkovišně menšího vzrůstu. Jako snad jediná dosud prokazatelně přežila mráz až –29 °C bez jediného spáleného listu. Roste pomalu a nese úzké, podlouhle kopinaté, neopadavé listy o délce přibližně 8–10 cm. Jsou tmavě zelené, výrazně lesklé a typicky směřují šikmo vzhůru, což celé rostlině dodává upravený a klidný výraz.
Na jaře, obvykle v dubnu až květnu, se na starších rostlinách objevují vzpřímená hroznovitá květenství složená z drobných, krémově bílých květů s intenzivní, sladkou vůní. Po odkvětu se vytvářejí drobné, lesklé, tmavě fialové až černé plody, které jsou vítaným zdrojem potravy pro ptactvo. Byly provedeny mnohé testy ohledně jedovatosti plodů (zdroj: Plants For A Future), které prokázaly, že nebezpečí spočívá pouze v konzumaci listů a semen z nezralých plodů; vybarvené či popadané plody neublížily ani dětem. Otto Luyken navíc velmi často vykvétá na konci léta znovu.
Odrůda vznikla v Německu ve druhé polovině 20. století jako cílený zahradnický výběr zaměřený na kompaktní růst a bohaté kvetení. Jméno nese na počest německého zahradníka a školkaře Otto Luykena, který se významně zasloužil o šlechtění a rozšíření okrasných dřevin v poválečné Evropě. Díky své spolehlivosti, nenáročnosti, vysoké mrazuvzdornosti a elegantnímu vzhledu si tato bobkovišeň rychle získala oblibu nejen v evropských zahradách, ale i v zámoří, kde je dodnes považována za jednu z nejlepších nízkých odrůd bobkovišní. Tvoří kompaktní a husté keře.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Plně mrazuvzdorná do cca -29 °C a vhodná i pro pěstování ve větších venkovních nádobách (doporučujeme min. 80x80x80 cm).
Poslední revize 13-01-2012; 22-12-2025
