Prunus laurocerasus (syn.'Latifolia') 'MAGNOLIIFOLIA' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Co se okázalosti týče, Magnoliifolia, někdy uváděná také jako ‘Latifolia’, je mezi bobkovišněmi asi vítěz. Tato výjimečná odrůda vznikla selekcí jedinců s mimořádně širokými, silnými listy, které svým vzhledem připomínají listy stálezelených magnolií – odtud i její jméno. Označení ‘Latifolia’ (širokolistá) se objevuje již v zahradnické literatuře 19. století a odkazuje na stejný typ rostliny; místy uváděné jméno ‘Magnifolia’ označuje tutéž bobkovišeň, jde však pouze o chybný přepis bez botanického opodstatnění. Je to velmi krásný keř s jednou moderní nevýhodou: v běžné nabídce po roce 2000 se objevuje spíše výjimečně a stal se doménou specialistů.
Na rozdíl od botanického druhu, který je v přírodě i v kultuře značně proměnlivý, se ‘Magnoliifolia’ vyznačuje stabilním a jednotným vzhledem. Její neopadavé, tmavě zelené listy jsou o něco kratší, zato výrazně širší, silně kožovité a velmi lesklé, což rostlině propůjčuje klidný, až architektonický charakter. Díky své velikosti jsou na keři spíše mírně svěšené, což vytváří zajímavé napětí v kombinaci s robustním růstem. Uplatní se jak ve formálních výsadbách, tak i ve sbírkových zahradách, kde nabídne nádech velkolistých subtropů. To vše ve vás může vzbudit dojem, že Magnoliifolia je rychle rostoucí. Ve skutečnosti však její impozantní habitus a konečná výška 4–6 m při šířce 3–4 m vznikají díky vyrovnanému, spíše středně rychlému růstu v průběhu mnoha desetiletí.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. ‚Magnoliifolia‘ patří mezi citlivější odrůdy a při tuhých zimách snáze trpí dehydratací svých velkých listů. Jako bezpečná mrazuvzdornost se proto obvykle uvádí zóna 7, což odpovídá minimálním teplotám kolem −18 °C; při nižších teplotách je vhodná zimní ochrana.
Poslední revize: 03-02-2007; 07-01-2026
