Prunus lusitanica 'VARIEGATA' portugalský vavřín, bobkovišeň portugalská

Variegata je souhrnné jméno pro panašované formy portugalského vavřínu a nutno uznat, že ač jsou stále poměrně málo dostupné, patří k nejoblíbenějším. Jejich hlavní ozdobou jsou neopadavé, kožovité listy s krémovým až bělavým panašováním, které může mít podobu jemného okraje, nepravidelných světlých melírů zasahujících do plochy listu nebo širších, výraznějších lemů. Zároveň se může výrazně lišit i jejich tvar a velikost – od široce eliptických a plochých až po užší, mírně pokroucené či puchýřkaté. Panašování není zcela stálé a jeho intenzita, tón i kontrast se mohou během roku proměňovat, často s jemným narůžovělým nádechem v chladnějších obdobích.

Růst je obvykle pomalejší a klidnější než u zelenolistých forem; keře mají kompaktnější, hustě větvený habitus a působí kultivovaně i bez pravidelného řezu. Konečný tvar i výška v dospělosti závisí na konkrétní klonové linii – nejčastěji jsou rostliny výrazně pyramidální, s nápadným patrováním ve vyšším věku, mohou však být i ploše rozprostřené s oválnou korunou. S příchodem chladného počasí na podzim navíc výrazně červenají větve, které se vybarvují do sytě purpurových tónů; tento efekt je o to nápadnější, protože větve vystupují zpoza bíle probarvených listů. Výborně se kombinují s tmavě zelenými stálezelenými keři, včetně jehličnanů, které jejich kresbu ještě více zvýrazní a nabídnou prosvětlení celé kompozice. Ve srovnání se zelenolistými formami jsou náročnější na rovnoměrnou vlhkost a obvykle se u nich uvádí i o něco nižší mrazuvzdornost.

Původ vzniku Variegaty jako zahradnické formy je v literatuře doložen na počátku 20. století. V roce 1903 ji ve své dendrologické příručce uvádějí Ludwig Beissner, Ernst Schelle a Hermann Zabel jako panašovanou formu Prunus lusitanica (nejčastěji ve tvaru f. variegata), čímž potvrzují její existenci v evropské kultuře již v této době. Název Variegata se však nevztahuje k jedinému, jednotnému klonu, ale souhrnně označuje všechny panašované formy portugalského vavřínu, které se dlouhodobě šíří zahradnickou praxí. Ačkoliv výše uvedení autoři tuto formu popisují jako kvetoucí dřevinu, kvetení je v praxi mimořádně vzácné. Přestože je k dispozici fotografická dokumentace poupat na starším keři z botanického zdroje Trees and Shrubs Online (Anglie), otevřené květy jsme dosud na živých rostlinách nepozorovali a ani v dalších encyklopedických či jinak věrohodných zdrojích nejsou spolehlivě doloženy. Je proto pravděpodobné, že panašované klony kvetou pouze velmi slabě a nespolehlivě, nebo na dospělých rostlinách a kvetení tak nelze považovat za jejich typický ani určující znak.

Portugalský vavřín má rád hluboké půdy s dostatkem živin a vlhkosti, ale díky dlouhým kořenům si dokáže po čase najít živiny i vláhu téměř všude. Zem musí být dobře propustná – nesnáší podmáčení. Po zakořenění výborně zvládá dlouhá letní sucha bez deště i horka jižní Evropy. Přesto mu dělá lépe vlhké klima typické pro Velkou Británii, severozápad Evropy (státy Beneluxu) a rašeliništní oblasti severního Německa, kde vláha navíc zajistí bohatší olistění. V kyselé půdě má sytější barvu listů, ale není to pro zdravý růst podmínkou, pouze se vyhněte silně vápenitým půdám. Mulčování pomáhá hlavně mladým a nově vysazeným rostlinám zadržet vláhu u kořenů a ochránit je proti teplotním výkyvům v zimě. Mrazuvzdornost je vysoká – lepší než u velkolistých bobkovišní, neboť jeho tenčí listy umí lépe hospodařit s vodou v zimě a nejsou tak náchylné na dehydrataci a popálení. Dobře zakořeněné rostliny (cca 3-5 let po výsadbě) zvládnou cca -23 °C. Přihnojování je možné, ale není nutné, ideální je použití mykorhizy při sázení. Řez je možný začátkem jara pro podporu větvení nebo v polovině léta pro tvarování. Zvládá i hluboký zmlazovací řez do starého dřeva. 

Poslední revize 15-11-2015; 07-02-2026