Skimmia japonica 'VEITCHII' skimie japonská (samičí)
Skimmia
Rod Skimmia zahrnuje několik málo druhů stálezelených keřů pocházejících z východní Asie, především z Japonska, Koreje, Číny a oblasti Himálaje. Patří do čeledi routovitých (Rutaceae), kam poněkud překvapivě patří například i citrusy, což se odráží ve stavbě květů i v jemně aromatických listech. V Evropě ji známe od konce 18. století díky švédskému přírodovědci Carlu Peteru Thunbergovi (1743–1828), žáku Carla Linného a jedné z klíčových osobností raného poznávání japonské flóry. Thunberg pobýval v Japonsku v letech 1775–1776 jako lékař Nizozemské východoindické společnosti a na základě zde shromážděného materiálu vydal roku 1784 své zásadní dílo Flora Japonica, v němž byl rod Skimmia a druh Skimmia japonica poprvé vědecky popsán. Skimmie jsou přirozenou součástí podrostu horských lesů, kde rostou v polostínu, v humózních, kyselých půdách s vyrovnanou vlhkostí, a tyto ekologické nároky předurčily jejich pozdější využití v zahradách jako stálezelených keřů vhodných do stinnějších partií.
Rodové jméno Skimmia je odvozeno z japonského lidového názvu miyama-shikimi (深山樒), doslova „horské“ či „divoké shikimi“. Samotné slovo shikimi se v japonštině bez dalšího upřesnění vztahuje především k druhu Illicium religiosum, aromatickému keři tradičně spojovanému s buddhistickými rituály. Toto pojmenování odráží nejen podobnost listů a vůně obou rostlin, ale i kulturní asociace s očistou, ochranou a klidem, které jsou v japonské tradici s těmito aromatickými keři spojeny. Přenesením tohoto názvu do vědeckého názvosloví Thunberg zachoval přímou vazbu mezi místním pojmenováním a botanickým popisem.
Skimie japonská (Skimmia japonica) představuje klíčový druh, který si jako první našel cestu do evropských zahrad. Její přirozený areál zahrnuje Japonsko, Rjúkjú a Filipíny, s variantami sahajícími až k Sachalinu a jižním Kurilám, patrně i do části Číny a na Tchaj-wan. V Evropě byla pěstována již v první polovině 19. století, což dokládají záznamy z Královské botanické zahrady v Kew z roku 1838, širší zahradnické pozornosti se však dočkala až po introdukci z Japonska, kterou roku 1861 zajistil Robert Fortune pro školku Standish & Co. První vlna nadšení vyvrcholila oceněním při vystavení plodících rostlin v roce 1864, brzy ale přišlo rozčarování, když mnohé distribuované rostliny „neplnily slib“ krásných plodů. Příčina nebyla v pěstitelské chybě, nýbrž v biologii druhu – dvoudomosti, o níž tehdy věděl jen málokdo. Obecně přijata byla až po Mastersově studii skimmií z roku 1889. Skimie si tak v evropských zahradách našla místo spíše jako nositelka klidu než jako výstavní solitér. Působí jako tiché, stálé pozadí pod korunami stromů a velkých keřů, kde navozuje atmosféru blízkou zenovému pojetí zahrady, v němž je harmonie, vyváženost a trvání důležitější než okamžitý dojem.
Veitchii je fantastická samičí odrůda skimie japonské nabízející bohatou nadílku velkých, sytě červených plodů na podzim a velké listy. Ty jsou neopadavé, tmavě zelené, nápadně široce oválné. Brzy zjara vykvétají vzpřímené laty s malými, silně vonnými květy, jejichž poupata se tvoří již na podzim předchozího roku. Protože se jedná o samičí odrůdu, pro tvorbu plodů vyžaduje opylovače – kteroukoli samčí odrůdu skimie. Roste pomalu a hustě do vystoupavého polštáře o výšce kolem jednoho metru a asi metr a půl šířky v úplné dospělosti.
Velmi často se setkáte v prodeji s krásnými rostlinami, které do dálky září svými plody na obalu rostliny – jejím vnějším plášti. Není to přirozené. To jen pěstitelé pro větší atraktivitu odstříhali nové výhony, které čněly, aby více vynikly plody. Jenže ony odejmuté výhony nesly poupata na příští rok, tak nebuďte překvapení, kdy v dalším roce nepokvete a nezaplodí, to se stane až napřesrok. Taková je cena za krásu.
Odrůdu poprvé popsal francouzský botanik Élie-Abel Carrière v zahradnickém magazínu Revue horticole roku 1874 a za nálezce označil jednoho z velkého botanického klanu britské rodiny Veitchiů jménem John Gould Veitch (1839-1870). Paradoxní na tom je fakt, že právě tento Veitch soupeřil s Robertem Fortuneem, svým současníkem a zároveň člověkem, který je pokládán za toho, kdo skimii přiblížil zahradnické veřejnosti a zasadil se za to, že se začala hojněji pěstovat v anglických školkách a pěstovat v zahradách po celém ostrovním království. Mimochodem tito dva sokové měli jeden významný spor – oba si totiž nárokovali objev druhu Chamaecyparis pisifera, jelikož první vzorky tohoto nově objeveného jehličnanu spolu putovaly do Anglie na stejné lodi (zřejmě r. 1861). Nálezcem byl nakonec uznán Robert Fortune.
Skimie je nenáročný keř, který nevyžaduje pravidelnou péči, klíčové je však správné umístění a kvalitní výsadba. Vyžaduje trvale mírně vlhkou, ale velmi dobře propustnou půdu bohatou na živiny, zejména železo a hořčík. Substrát by měl být lehký, humózní a kyselý, ideálně obohacený listovkou a rašelinou, které pomáhají udržet vhodnou strukturu i pH půdy. Nejlépe se jí daří v polostínu až hlubokém stínu, například na severní straně domu nebo pod košatými stromy, které v létě poskytují stín a v zimě rozptylují ostré sluneční světlo. Blednutí nebo žloutnutí listů obvykle signalizuje nevhodné stanoviště – příliš mnoho přímého slunce, přemokření nebo chudou, málo kyselou půdu s nedostatkem železa. Skimie dobře snáší městské prostředí i znečištěné ovzduší. Je plně mrazuvzdorná minimálně do −27 °C a na chráněných, neosluněných místech se osvědčuje i pěstování v širších, spíše mělkých venkovních nádobách s kvalitním odtokem vody. Pokud na listech objevíte drobné světlé tečky, zkontrolujte rub – mohou být napadeny plošticí pěnišníkovou, zejména, když jsou rostliny slabé. Díky svému klidnému vzhledu a celoročnímu efektu se hodí i do moderních nádob před kavárny či restaurace. Celá rostlina je jedovatá.
Poslední revize 31-10-2021;27-03-2026
