Spiraea japonica 'DART'S RED' tavolník japonský, tavolník Bumaldův
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Spiraea
Rod Spiraea, česky tavolník (neplést s tavolou nebo tavolníkovcem) popsal už Carl Linné roku 1753 v díle Species Plantarum. Samotný název rodu pochází z řeckého slova speira – „věnec“ – a odkazuje na jemné uspořádání květů, které se skládají do věncovitých chocholíků. Tavolníky zahrnují kolem sedmdesáti druhů opadavých keřů rozšířených v mírném pásmu severní polokoule. Botanici je tradičně rozdělují do tří skupin podle typu květenství: salicifolia group s koncovými latami, japonica group s plochými chocholíky a canescens group s jednoduššími chocholíky na krátkých postranních výhonech. Výhodou tohoto členění je přehlednost – zahradník snadno odvodí termín kvetení i způsob řezu. Nevýhodou je jeho umělost: hranice nejsou vždy jasné a hybridy mezi skupinami klasifikaci komplikují. Přesto toto členění pomáhá orientovat se v bohatém sortimentu a zjednodušuje praktické rozhodování. Tavola (Physocarpus) i tavolníkovec (Sorbaria) patří stejně jako tavolník do čeledi růžovitých, ale tvoří samostatné rody – jsou tedy příbuzné, avšak odlišné linie s vlastními znaky a využitím.
Tavolníky se staly známé nejen díky kráse, ale i díky chemickým látkám, které z nich byly izolovány – salicyláty, jež se staly základem pro aspirin – jeden z nejznámějších léků moderní historie, jehož účinky proti bolesti, horečce a zánětům zásadně ovlivnily medicínu 20. století. První introdukce spirejí do evropských zahrad probíhaly už v 18. a 19. století, kdy se z Číny a Japonska dovážely nové druhy. V Anglii a Francii se rychle staly módními keři, protože nabízely bohaté kvetení a nenáročnost. Moderní výzkumy navíc ukazují, že komplex Spiraea japonica je klíčem k pochopení evoluce východoasijské flóry: genetické studie odhalily, že se začal diferencovat už v raném miocénu před více než 20 miliony let. Vznikly tři evoluční jednotky s unikátními typy diterpenoidních alkaloidů, které se vážou na konkrétní oblasti – Hengduan Mountains, centrální Čínu a východní Čínu. Japonské populace se formovaly díky pevninskému mostu asi před 6,7 miliony let a od té doby si udržují stabilní demografii. Tento vývoj ukazuje, jak se tavolníky staly součástí širšího příběhu geologické a botanické historie východní Asie.
Dart’s Red je čím dál populárnější odrůda tavolníku nízkého, které byla nalezena jako selekce starší a veleúspěšné odrůdy Anthony Waterer. Na jaře raší bronzově červeně zbarvenými listy, které posléze tmavnou do středně zelené. Jsou úzce elipčité a při krajích mělce pilovité. Od konce června vykvétají bohaté chocholky tmavě růžových květů v takovém množství, že celý keř svítí jejich neonově růžovými hlavami. Díky kompaktnosti keře jsou květenství obalem keře, aniž by mezi nimi vykukovaly větvičky s listy. Pokud si dáte tu práci a jednou týdně odstříháte odkvetlá květenství, bude vám keř kvést až do září a bude neustále pěkný a čistý bez tmavě hnědých semeníků.
Poslední revize 04-02-2014
Tavolník japonský patří mezi nejspolehlivější a zároveň nejméně náročné okrasné keře – my jej řadíme do skupiny tzv. blbuvzdorných. Dobře prospívá na plném slunci i v polostínu, nejbohatší květenství a barvy listů však má na slunném stanovišti. Půda může být běžná zahradní nebo i horší – směs zbytků po stavbách a dovezené zeminy, snáší sucho i krátkodobé podmáčení, takže poroste i ve středně těžkém jílu; není nutná vysoká úrodnost ani zvláštní příprava. Ale v dobré zemi s pravidelnou zálivkou bude nejhezčí a déle a opakovaně pokvete. Kořenový systém je kompaktní, proto se dobře pěstuje i v nádobách. Řez se provádí na jaře, protože kvete na novém dřevě; zkrácení výhonů podpoří hustotu a bohaté kvetení, odstranění odkvetlých chocholíků může přinést druhé kvetení v pozdním létě. Hnojení není nutné, ale je možné zjara po narašení listů. Druh je odolný vůči lesní zvěři, netoxický pro domácí i hospodářská zvířata a velmi mrazuvzdorný, snáší pokles teplot až k –34 °C, takže nevyžaduje žádnou zimní ochranu.
