Stokesia laevis stokésie hladká
Stokesia
Stokésie hladká, jediný druh svého rodu v čeledi hvězdnicovitých, pochází z jihovýchodní části Spojených států amerických – přirozeně roste od Severní Karolíny přes Floridu až po Louisianu, nejčastěji na kyselých, dobře odvodněných půdách vlhkých luk, borových savan a pobřežních plání. Poprvé ji vědecky popsal britský botanik John Hill v roce 1768 pod názvem Carthamus laevis, na základě materiálu dovezeného z pobřežních oblastí Karolín. Později, v roce 1789, francouzský botanik Charles Louis L’Héritier de Brutelle vytvořil rod Stokesia na počest anglického lékaře a botanika Jonathana Stokese (1755–1831), člena Linnean Society a spolupracovníka Williama Witheringa. Botanicky patří do kmene Vernonieae a je tedy blízce příbuzná rodu Vernonia (železník).
Do Evropy se stokésie dostala už v 19. století a rychle si našla cestu do významných botanických zahrad a reprezentativních parků. Koncem 19. století byla pěstována v královských zahradách v Kew i v pařížském Jardin des Plantes, později se objevila v berlínské botanické zahradě a během meziválečného období byla součástí kolekce „Nordamerikanische Stauden“. Ani Česko nezůstalo pozadu – podle inventářů z 30. let 20. století zdobila zámecký park v Kroměříži, kde byla vysazena v tzv. „americkém koutku“ spolu s dalšími severoamerickými druhy. Ve 20. století si získala doporučení anglické Královské zahradnické společnosti (RHS) a rozšířila se do dalších evropských zahrad, kde dodnes představuje exotický, ale spolehlivý prvek s dlouhou zahradnickou tradicí.
Stokésie je kvetoucí trvalka s až 10 cm širokými květy světle namodrale levandulové barvy, kterou mimochodem roku 2022 společnost Pantone vyrábějící barevníky vyhlásila barvou roku a nazvala ji Very Peri. Tvar květů připomíná velkou chrpu nebo korunku bodláku, protože okvětní plátky jsou bohatě a jemně stříhané. I když květům trvá pár dnů, než se dokonale rozvinou, čekání je odměněno fantastickými květy s dlouho životností, díky čemuž se používá i jako řezaná květina. Listy jsou středně zelené, úzce kopinaté, v přízemní růžici velmi dlouhé a podél stonků výrazně kratší, což rostlině dodává jemnější efekt. Kvete od srpna až do podzimu na stoncích o výšce 40-60 cm. Odstraňování zavadlých květů prodlouží kvetení, protože se rostlina nevysiluje tvorbou semen.
Ve výsadbách se výborně kombinuje s dalšími suchomilnými a slunnomilnými druhy, kterým prospívá občasná zálivka navíc nebo přirozený déšť. Skvěle se hodí k šalvějím, třapatkovkám, rudbekiím, krásnoočkům, hlaváčům či nižším okrasným travám, které podtrhnou její jemný habitus. Efektní je i spojení s vyššími rozchodníky s podzimními květy a odlišnými barvami listů – ty navíc raší už brzy zjara, kdy stokésie ještě spí, a pomáhají tak prodloužit atraktivitu záhonu. V přírodně laděných kompozicích se uplatní i vedle levandule, řebříčků, nevěstina závoje a perovskií, kde společně vytvářejí pestrý a pro opylovače lákavý porost.
Stokésii dopřejte stanoviště na plném slunci a výborně odvodněnou půdu, aby její kořeny v zimě neuhnívaly. V oblastech s těžší půdou je vhodné přidat štěrk nebo písek pro zlepšení drenáže. Na zimu rostlinu chraňte suchým mulčem (chvojí, sláma, suché netlející listy ořešáku), zvlášť v oblastech s holomrazy. Na jaře po odeznění všech mrazů půdy odstraňte zimní kryt a sestřihněte suché listy těsně nad růžicí. Během vegetace udržujte rovnoměrnou vlhkost, zejména při zakořeňování, a pravidelně odstraňujte odkvetlé úbory, čímž podpoříte další kvetení až do podzimu. Starší trsy je vhodné jednou za několik let na začátku podzimu rozdělit, aby zůstaly vitální. Mrazuvzdornost je ověřena přibližně do cca –28 °C, v chladnějších polohách je proto zimní krytí doporučené.
Poslední revize 20-07-2013; 01-09-2025
