Wisteria sinensis 'ALBA' vistárie čínská - STROM
Wisteria
Rod Wisteria patří do čeledi bobovitých a zahrnuje přibližně šest druhů lián rozšířených ve východní Asii a východní části Severní Ameriky. Je to rod s překvapivě starou historií: botanici jej považují za pozůstatek kdysi rozsáhlejší flóry, která přežila klimatické změny posledních milionů let. První evropské zmínky o vistáriích pocházejí z konce 18. století, kdy se do herbářů dostaly sušené exempláře japonských rostlin. Rod popsal americký botanik Thomas Nuttall (1786–1859), který jej pojmenoval po svém příteli, anatomovi Casparu Wistarovi (1761–1818). Nuttall však jméno omylem zapsal jako Wisteria místo Wistaria a podle pravidel botanické nomenklatury tato chyba zůstala zachována navždy. Cesta vistárií na Západ začala roku 1816, kdy agenti Východoindické společnosti poslali první řízky do Anglie, a během několika desetiletí se z exotické rarity stala rostlina, která změnila podobu pergol, altánů a městských dvorků po celém kontinentu.
Není divu, protože na zahradách mírného klimatu není mnoho rostlin, které dokážou zastavit člověka v půli kroku tak spolehlivě jako vistárie. Když se na jaře rozvinou její květy, vypadá to, jako by se příroda na okamžik nadechla a nechala přes sebe přelít vodopád světla a vůně. Dlouhé hrozny květů visí z pergol a starých zdí jako fialové, bílé nebo růžové závěsy, které se lehce pohupují ve větru, a jejich vůně se mísí s prvními teplými dny. Vistárie je přitom rostlinou s mimořádně dlouhou kulturní stopou: v Číně ji lidé pěstovali po staletí jako symbol přátelství, oddanosti a jarní obnovy, zatímco v Evropě se stala jedním z ikonických prvků romantických zahrad 19. století. V Japonsku byly pěstovány po staletí a staly se součástí poezie, malířství i zahradní architektury. V Evropě jejich mohutné, dřevnaté liány dodnes určují podobu mnoha historických sídel, která patřila k prvním, jež si kdysi exotickou novinku nechala z Orientu přivézt. Rod je botanicky zajímavý i tím, že jeho druhy se liší směrem ovíjení: některé se stáčejí po směru hodinových ručiček, jiné proti, což je jeden z nejspolehlivějších určovacích znaků a některé z nich vykvétají podruhé i v létě.
Wisteria sinensis, vistárie čínská (紫藤 ), pochází z centrální Číny, kde roste v údolích a na okrajích lesů provincií Guangxi, Guizhou, Hebei, Henan, Hubei, Shaanxi a Yunnan. Po staletí byla pěstována u domů, chrámů a zahradních pavilonů a její výhonky se často vedly po dřevěných konstrukcích jako symbol přátelského pouta – stejně dlouhověkého jako ona sama – nebo slavnostního začátku jara. Do Evropy se dostala díky mimořádně dobře zdokumentované cestě několika živých rostlin, kterou zprostředkoval John Reeves (1774–1856), inspektor Východoindické společnosti v Kantonu. Reeves získal dva exempláře od obchodníka Conseequy, jenž je měl ve své zahradě a sám je dostal od svého synovce Tinqy. Rostliny namnožil hřížením a poslal je na dvou lodích do Anglie, kde první dorazila 4. května 1816 a druhá o týden později. První Reevesův exemplář, pěstovaný Charlesem Hampdenem Turnerem, se stal později lectotypem druhu. Botanický popis následoval roku 1819, kdy John Sims publikoval v Curtis’s Botanical Magazine ilustraci Johna Curtise a pojmenoval druh Glycine sinensis, než byl přeřazen do rodu Wisteria.
Vistárie čínská je bezesporu královnou mezi popínavými dřevinami. Kvete brzy zjara (kolem dubna) na holých kmenech bez listí. Odrůda Alba nese hrozny čistě bílých, vonných květů o délce 25-35 cm. Plody dozrávají luscích a jsou jedovaté. Husté olistění exotického vzezření rychle zakryje svou podpěru. Listy jsou velké, lichozpeřené, jasně zelené a na keři vydrží dlouho do zimy. Dobře zakořeněné rostliny nabízí v teplém létě spolehlivé, druhé kvetení od začátku až do konce prázdnin, tentokrát již plně olistěné.
Stromová forma této vistárie má několik výhod. Z nichž nejdůležitější jsou 2: dá plně vyniknout svým dlouhým hroznům květům a můžete ji umístit kdekoli v zahradě – nejste omezeni pouze na zdi a ploty. Je nutné jí každoročně tvarovat korunu, aby zůstal zachovaný stromový charakter. Je to jednoduché - kdykoliv během sezóny, jakmile udělá nový, dlouhý výhon, jej radikálně zakraťte. Korunu si můžete vytvarovat, jakkoli chcete. Běžné jsou kulaté tvary, ale nejkrásněji vypadají deštníky.
Poslední revize 19-01-2013
Vistárie čínská potřebuje plné slunce a hlubokou, propustnou, mírně kyselou až neutrální půdu; v těžkých jílech roste jen tehdy, jsou‑li dobře odvodněné. Po výsadbě vyžaduje zálivku během prvního půl roku, po zakořenění je velmi tolerantní k suchu. Hnojení není vhodné, protože přebytek dusíku potlačuje kvetení. Řez se často považuje za zásadní, ale ve skutečnosti jen mění rozložení květů: při letním zkrácení letorostů a zimním řezu na dva až tři pupeny se květy soustředí na menší plochu a působí bohatěji, zatímco volně rostoucí rostlina je má rozvrstvené po celé délce větví. Každá rostlina vyprodukuje tolik květů, na kolik má sílu vzhledem ke svému věku a zdraví, bez ohledu na řez. Potřebuje pevnou oporu a není vhodná k dlouhodobému pěstování v nádobách. Všechny části rostliny jsou jedovaté. Dobře zakořeněné exempláře snášejí mrazy kolem –29 °C






































Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)
