Články

Pořídili jste si albízii – perskou akácii a nyní máte pocit, že s ní není něco v pořádku? Žloutnutí listů a skvrny na kmeni jsou důkazem, že se něco opravdu děje a není to legrace. Jedná se o fusariové vadnutí.

Pohádka o pýše pestrobarevného ptáčka, který za barevnými bobulemi cesmín chtěl letět z předaleké země.

Naši předci věděli, že pokud chtějí bohatou úrodu, musí především půdu pravidelně kypřit a dodávat do půdy organické látky v podobě kompostovaných zbytků ze zahrad či kuchyní. V té době nebyla půda znečištěna chemickými hnojivy, pesticidy a jinými škodlivými látkami a ochrana půdy probíhala pouze za pomoci dostupných zdrojů z přírody. Půdní život byl bohatý na mikroorganismy a poskytoval zdravé prostředí pro pěstování rozmanitých plodit. Dnes je tomu jinak. V našich kultivovaných zahradách je půdní život takřka nulový. Na každý „problém“ existuje průmyslově vyráběný přípravek a my tak systematicky ničíme to, co zde bylo od počátku věků.

Baví mě zahrady. Baví mě rostliny. Baví mě zkoušet nové druhy a odrůdy. Je to jako vášeň, kterou může zastavit jenom sama příroda tím, když dá najevo, že nechce, aby se u nás ta či ona rostlina ujala. Ale když to dovolí, je to nádherný pocit, že přibyla další krasotinka do říše těch, které mohou zvelebit naši krajinu.

Neděle + pěkné počasí = výlet. Tato rovnice má svou platnost, pokud k tomu ještě přidáte dobrou náladu a chuť se někam podívat. Tentokrát vás zavedeme na oblíbené místo jihočeských turistů – zříceninu Dívčí kámen, které se tu neřekne jinak než „Dívčák“.

Skotsko je mnohem častěji cílem turistů s batohy a stany než kterákoli jiná část Britských ostrovů. Není také divu, protože oproti valné části Anglie, o níž se dá říci, že je placka, se ve Skotsku začíná terén radikálně zvyšovat. Pahorkatina se mění na hory a když projíždíte čím dál klikatějšími silnicemi, připadáte si podobně jako v alpském podhůří Rakouska či Itálie. Jen hustota obyvatel je tu znatelně řidší. Už prvním pohledem do kopců na vás cosi dýchne a buď si zdejší krajinu zamilujete nebo … nebo ne. Zřejmě neexistuje nic mezi. Toto rozhodnutí bývá často velmi rychlé a pomohou vám s ním stáda klidně se pasoucích ovcí, kterým jste naprosto ukradení, ale jakmile přijdete blíž, začnou zvedat hlavy a sem tam vás některá pozdraví. Zasvěcení ale ví, že se spíš jedná o něco jako „nemáte něco dobrýho ke sváče?“. Ovce se ale nechtěly nechat fotit, narozdíl od těchhle krasavců :-)

Tento článek nemáme na svědomí my - zahradnictví, ale redaktor časopisu Dům a zahrada Radek Beneš, který se u nás v létě 2007 zastavil a naše zahrada jej natolik zaujala, že o ní napsal článek a nafotil desítky fotografií do listopadového čísla časopisu (str. 139-146). S jejich souhlasem jej publikujeme v nezměněné podobě i zde.

S oblibou tvrdím, že pokud chcete strom, který si budete sami závidět, pořiďte si velkokvětou magnólii. Proč? Protože je úžasná! Začátkem devadesátých let minulého století jsem navštívil zámek Windsor v Anglii. Bylo ke konci léta a na tamních vysokých kamenných zdech opevnění se leskly obrovské zelené listy a mezi nimi něco, co jsem si tehdy ani netroufl zdálky nazvat květy. Nebyly srovnatelné s ničím, co kvete u nás. Obrovské, čistě bílé a, jak jsem později zjistil, nádherně vonné. Velkolepost královského sídla společně s monumentalitou dlouhých a vysokých zdí si žádala dobře zvolený doplněk a moudrý zahradník jej tehdy zvolil skvěle. K patám zdí zasázel tyto krásné stromy, které poté vyřezával tak, aby se tiskly ke zdem a tvořil jakýsi pokryv z nepravidelného větvení a okázalého olistění, jež na zimu neopadá. Celkově měla rostlina působit, jako by se po zdech pnula a to se podařilo. Jeho mistrovské dílo pak bylo rok co rok v létě korunováno množstvím bílých květů.

Je tomu již řadu let, kdy jsem zavítal poprvé do Velké Británie v době "vegetačního klidu". Záměrně ten termín vkládám do uvozovek, protože když jsem uviděl ty nádherné a živé skupiny keřů a stromů se sytě zelenými lesklými listy mnoha tvarů a odstínů, nevěřil jsem, že je únor. Přirozeně, anglická zima je pro našince teplá (teplota zřídkakdy spadne pod -6°C a když se tak stane, téměř nikdy nevydrží pod nulou přes poledne). Ale i v silných mrazech se tyto rostliny uměly adaptovat. Chodil jsem kolem každého keře a stromku snad hodiny a přemýšlel, co jim pomáhá přežít chlad a mráz. A protože závidět Angličanům jejich klima a tím i rozmanitější flóru by bylo k ničemu, postupně jsem začal experimentovat s některými druhy i v Čechách. Všiml jsem si, že jeden druh - prunus laurocerasus bobkovišeň lékařská (střemcha vavřínolistá) - blíže neurčené kultivary, zřejmě "Caucasica" a "Otto Luyken" - se v některých našich parcích již vyskytuje v poměrně velkých exemplářích, tak jsem získal odvahu začít experimentovat i s dalšími.