Phillyrea - strom naděje

Ona báje je typickou řeckou tragédií, mýtickým příběhem, který se traduje už od antiky. Philyra byla krásná mořská nymfa, do které se bezhlavě zamiloval bůh Kronos. Moc o ni stál, ale už byl ženatý s jinou. Vidíte, jak rozpolcenost lásky dokázala ničit nejen lidi od počátku věků, ale i samotné bohy? Svou vášeň nedokázal udržet na uzdě, a tak vymyslel plán. Aby ho nepoznala ani Philyra, ani jeho vlastní manželka, proměnil se ve statného hřebce a v této podobě za nymfou přicválal a svedl ji. Jenže i v řeckých mýtech se za všechno platí. Z jejich spojení vzešlo dítě. Když se krásné Philyře narodilo, byla zdrcená, protože dítě bylo napůl člověk a napůl kůň – byl to kentaur. Sice ne ledajaký, byl to kentaur Cheirón, který v budoucnu dokázal velké věci a stal se mentorem samotného Achilla, ale to v tu chvíli nemohla tušit. Když ho spatřila, neunesla hanbu a požádala bohy, aby ji zbavili její lidské podoby. Bohové ji vyslyšeli, a protože byla opravdu krásná, proměnili ji v krásný strom – phillyreu.

Zpátky do našeho století. Kolem roku 2005 jsem navštívil jedno zahradnictví v Anglii, které se věnovalo exoticky vypadajícím keřům s velkými a atraktivně tvarovanými listy, vhodnými pro tamní klima. Abychom si to ujasnili – Anglie patří klimaticky do oblasti oceánického klimatu na pomezí mírného pásma a chladných subtropů, takže bylo jasné, že ne vše, co tam měli, mohlo být spolehlivě použitelné u nás. Ale každý tip je dobrý a já to chtěl prozkoumat. Byla to vzrušující výzva poznat tolik krásných dřevin a začít je jednu po druhé testovat u nás.

Provázeli mě dva lidé – starší majitel, takový otrlý cápek, na němž bylo vidět, jak je hrdý na svoje dílo, možná místy až příliš a už znavený světským povykem. A mladík, řekl bych čerstvě po škole, který využil každou chvilku, kdy se pan majitel zrovna nepýřil, aby mi nadšeně vypověděl, co roste tady a co tam a jak se tomu daří. V jednu chvíli jsem se zastavil u zajímavé kompozice s velkolistou Fatsia japonica, narostlou do skoro dvou metrů, a hned vedle rovněž velké Eriobotrya japonica, která byla vystříhaná do efektního vícekmene a měla kolem tří metrů a hustý klobouk obrovských, tuhých listů. Bylo mi jasné, že u těchto krásek mi asi pšenka nepokvete, protože na první pohled vyzařovaly informaci „nejsme mrazuvzdorné“.

Překvapivě mi to tentokrát nevadilo – mě totiž zaujal ten keř mezi nimi. Takový drobnolistý, hustý, na první pohled velice zdravý a bujný. Odvážil jsem se zeptat, co to je, protože u něj nebyla cedulka, a pan majitel mě zpražil pohledem, který říkal něco ve stylu „copak to neznáš, ty diletante?“. Nahlas ale řekl jen: „To je přece jenom výplň, máme je tu všude kolem, rostou samy od sebe.“ Sotva poodešel pár kroků opodál, mladší průvodce s očima navrch hlavy mi začal vykládat, že to jsou phillyrey, jak moc je má rád, odkud pocházejí, jak rostou a všechno kolem. Bylo mi jasné, že je do nich blázen – a nedivil jsem se mu. Nechali jsme pana majitele zmizet v kanceláři a mladý zahradník mě provedl po celé zahradě, aby mi ukázal každou zvlášť. Byl jsem nadšen.

Důvod, proč se kápo tak pohoršil, byl nejspíš fakt, že phillyrea se v lokalitách, kde roste přirozeně, považuje spíš za výplňový keř až roští, protože dokáže růst kdekoli a bez péče. Proto často v přírodě vypadá tak nějak… neutěšeně. Jakmile se jí ale dotkne lidská ruka, stává se z ní skvostný, stálezelený keř, atraktivní svou vzdušnou strukturou, bohatým větvením a drobnými listy se světlým rubem, které připomínají olivovník.

V zahradnické praxi se setkáme především se dvěma botanickými druhy: Phillyrea angustifolia – jamovec úzkolistý a Phillyrea latifolia – jamovec širokolistý. Existuje také přirozený kříženec obou druhů, označovaný jako Phillyrea × media – jamovec prostřední. Někdy se řadí k jamovci širokolistému jako poddruh, ale botanici v tom nemají úplně jasno. Úzkolistý druh roste rychle a bujně a působí velmi vzdušně. Používá se nejen jako výplň v živých plotech a zelených stěnách, ale často se tvaruje podobně jako u nás buxusy. Po mé anglické výpravě ho i já rád využívám jako kontrastní prvek v kompozicích s velkolistými keři a stromy, kde pak vyniknou obě textury.

Protože je jamovec úzkolistý proměnlivý, existuje několik selektovaných odrůd, které se mezi sebou liší tvarem a velikostí listů, habitem i celkovou velikostí keře. Asi nejnovější je odrůda ‚Green Up‘, která nabízí kompaktnější keře s menšími listy. Velmi úzký list má odrůda ‚Rosmarinifolia‘, která opravdu připomíná lehkost rozmarýnového listí. Přechodová forma mezi oběma druhy – jamovec prostřední – stojí tak napůl cesty mezi nimi: listy jsou kratší a širší, růst je však stále poměrně rychlý a bujný.

Jamovec širokolistý je úplně jiný. Roste pomalu, tvoří tuhé a přísně vzpřímené větve a jeho listy jsou temněji zelené, vysoce lesklé a při okrajích nápadně vroubkované. Charakteristickým znakem jeho růstu je hutnost až zahuštěnost koruny, která v budoucnu vytvoří atraktivní tvar, díky němuž získal v angličtině přezdívku „brokolicový strom“. Dokážete si představit obří brokolici? Jo, to je on.

Druhé anglické jméno zní „zelená oliva“. Jamovce se totiž využívají v chladnějších lokalitách jako vizuálně podobná alternativa pravé olivy, jejíž práh odolnosti je mnohem nižší, byť patří do stejné čeledi olivovníkovitých. Jen ty plody neumí. Tedy plody sice tvoří, ale s olivami nemají nic společného a jedlé rovněž nejsou.

Jamovec pochází ze středomořských makchií – nehostinných plání a skal s minimem srážek, nekvalitní půdou, často bičovaných ostrým větrem mimo sezónu a naopak v horkých létech místy sužovaných požáry. A víte, co jamovec umí? Vyrůst i z ohořelého pařezu. Taková je jeho odolnost. Možná i proto o něm Italové říkají, že jamovec roste tam, kde už ani naděje neroste. To mluví za vše. Spokojí se s jakoukoli dobře propustnou půdou a minimem zálivky – ideální dřevina pro neustále se zmenšující zásobu vody v půdě. Díky dlouhodobému pěstování, trvajícímu přes 20 let, už víme, že je velmi odolný vůči mrazu a bez poškození zvládl i teploty kolem –27 °C. Tak co, vyzkoušíte jamovec i vy, abyste už nemuseli bojovat s nedostatkem vody?