Gaillardia × grandiflora 'Bargaispinor' SPINTOP™ ORANGE HALO kokarda
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Gaillardia
Rod Gaillardia patří do čeledi hvězdnicovitých a zahrnuje přibližně tucet druhů rozšířených od Kanady po severní Mexiko, tedy v krajinách, kde se střídá spalující léto s chladnými nocemi a kde se rostliny musely naučit přežít vítr, sucho i požáry. První botanické popisy pocházejí z 18. století a rod nese jméno po francouzském mecenáši botaniky Antoineu René Gaillardovi de Charentonneau (1720–1799), který podporoval pařížské přírodovědce v době, kdy se Severní Amerika stávala novým botanickým Eldorádem. Kokardy se rychle dostaly do evropských zahrad díky své neúnavné ochotě kvést a díky barvám, které v době viktoriánské posedlosti exotikou působily jako malá slunce přenesená z prérijních ohňů. Zajímavé je, že některé fosilní nálezy z pozdního pleistocénu naznačují, že předkové dnešních kokard rostli i v chladnějších oblastech, což vysvětluje jejich překvapivou odolnost vůči mrazu navzdory teplomilnému vzhledu. V rámci rodu panuje drobný nomenklatorický zmatek mezi druhy G. aristata a G. pulchella, protože se snadno kříží a v přírodě vytvářejí přechodné populace, které botanici dlouho různě přejmenovávali. Právě tato proměnlivost ale stojí za bohatstvím dnešních kultivarů, které se liší barvou, výškou i délkou kvetení.
Hybridy rodu Gaillardia vznikají nejčastěji křížením G. aristata a G. pulchella, přičemž první přináší odolnost, pevné stonky a chladnomilné rysy, zatímco druhá dodává živé barvy, dlouhé kvetení a lehčí, otevřenější habitus. Díky této kombinaci vznikla široká skupina zahradních forem označovaných jako Gaillardia × grandiflora, které se liší barvou, výškou i tempem růstu. Hybridy obvykle dorůstají 30 až 60 cm a vyznačují se přirozenou variabilitou, protože se snadno vracejí k rysům obou rodičů. Mírná heteróza způsobuje, že v prvním roce po výsadbě bývají mimořádně vitální a bohatě kvetou, zatímco v dalších sezónách se jejich růst přirozeně ustálí. Historie hybridů sahá do 19. století, kdy se v Evropě objevily první zahradní formy, a moderní šlechtění pokračuje dodnes v USA i Evropě, zejména v programech zaměřených na kompaktní habitus, rané kvetení a výrazné dvoubarevné kombinace. Tato přirozená proměnlivost a bohatá šlechtitelská tradice stojí za dnešní pestrostí hybridních kokard, které patří k nejvděčnějším letním trvalkám pro slunné zahrady.
Odrůda SpinTop Orange Halo by se mohla zdát jako zbytečná, když máme již tolik červenožlutých odrůd. Ale pozor - SpinTop Orange Halo má pevné květy s výrazněji rýhovanými okvětními plátky a díky nim květ vypadá bohatší a plastičtější. Barva je rudá se žlutými cípy. Květy jsou na vrcholech pevných stonků, takže celý vykvetlý trs vypadá jako bohatá kytice právě nařezaných květů. Středy jsou mladé žlutozelené s červenou korolou a dozrávají do vínově rudé, čímž barva celého květu získává na intenzitě. Kvete bohatě a bez přestávky od června až do října, někdy až do listopadu, pokud je teplo a slunečno. Stonky nemívají více než 25 cm. Listy jsou světle až sivě zelené, chloupkaté, málo nápadné a rostlina tvoří velice hustý a kompaktní bochánek, jež dokáže během jedné sezóny ztrojnásobit svůj objem.
SpinTop je nová série kokard od holandské firmy Dümmen Orange®, která přišla na trh po roce 2015.
Poslední revize 10-12-2017
Hybridní kokardy milují plné slunce a dobře propustnou, spíše chudší půdu, kde jejich kořeny nezůstávají dlouhodobě mokré. Pro kompaktní vzhled je vhodné odstřihávat odkvetlé stonky, aby rychleji nasazovaly nové květy, ale není to nezbytné – hybridy kvetou bohatě i bez pravidelného obírání, jen jim o něco déle trvá, než vytvoří další vlnu poupat. V těžkých, vodu zadržujících půdách sice v sezóně porostou, ale v zimě často uhnijí dříve, než by je poškodil mráz, protože jejich kořenový systém je citlivější na vlhkost než u čisté G. aristata. Mrazuvzdornost hybridů bývá střední, obvykle kolem –20 až –29 °C, přičemž hlavním limitem je zimní mokro, nikoli samotný chlad. Životnost hybridů je přirozeně kratší a obvykle dvou až tříletá, s delší výdrží u linií s vyšším podílem G. aristata. Vysemeňují se poměrně ochotně, ale potomstvo nebývá jednotné, protože se vrací k rysům obou rodičů. Hybridní kokardy jsou tak nejšťastnější tam, kde je půda chudá, slunce ostré a péče střídmá – a kde nevadí, že se po několika letech nahradí mladšími rostlinami.
