.jpg)
Acanthus mollis paznehtník
Acanthus
Acanthus, který v češtině dostal nadmíru bizarní jméno paznehtník, je rod asi 25–30 druhů z čeledi Acanthaceae, popsaný v díle Species Plantarum roku 1753 autorem Carl Linné (1707–1778). Jeho druhy rostou přirozeně od Středomoří přes části Afriky až po Asii a severní Austrálii; největší druhová pestrost se soustřeďuje právě kolem Středozemního moře a v tropické Asii. Fosilní nálezy naznačují, že zástupci této skupiny patřili k výrazným bylinám teplejších oblastí už v dávné minulosti. Pro celý rod jsou typické mohutné přízemní růžice listů a nápadná květenství, která působí spíš jako architektonický prvek než jako jemná květina do vázy. Už první botanici si všímali jejich neobvyklé stavby a schopnosti dominovat prostoru, což z paznehtníků udělalo snadno zapamatovatelný rod i pro laiky.
Když jsem na vlastní oči poprvé uviděl druh Acanthus mollis, paznehtník měkký, byl to zážitek. Kolem roku 2008 jsem navštívil Velkou Británii s cílem najít exoticky vyhlížející rostliny, které by obstály i ve středoevropských podmínkách. Hned u vstupu do jedné školky mě zastavil nenápadný, ale dokonale zapojený záhon. I v pokročilé zimě byl porostlý neuvěřitelně lesklými, hluboce vykrajovanými listy, které nepůsobily unaveně ani poškozeně, spíš jako by právě dorazily z ateliéru sochaře. Tehdy mi došlo, že paznehtník měkký není jen typická středomořská rostlina, ale druh s výraznou vitalitou a schopností fungovat i v mírném klimatu.
Právě Acanthus mollis se stal ikonou akantového listu, známého z antických chrámů, renesančních paláců i měšťanských domů, kde se jeho tvar opakovaně objevuje na hlavicích sloupů, římsách a dekorativních prvcích. Vztah mezi skutečnou rostlinou a jejím stylizovaným obrazem v architektuře detailně rozebírá například studie Minissale, Magro & Raimondo (2019). Druh pochází ze západního a centrálního Středomoří, kde roste na kamenitých svazích, v křovinách a na narušených stanovištích v blízkosti lidských sídel. Poprvé jej popsal Carl Linné (1753), ale hlouběji a detailně se jeho výskytem a chováním mimo původní areál v 19. století zabývali botanici jako Charles Cardale Babington (1808–1895), který zaznamenal jeho úspěšné zdomácnění v britských zahradách i parcích.
Paznehtník měkký na sebe důrazně upozorní svými listy dřív, než začne kvést. Jeho mohutná přízemní růžice se rozkládá do šířky a vytváří dojem zelené plastiky položené na zemi. Listy jsou velké, 30–60 cm dlouhé, hluboce laločnaté, s měkkými, nezašpičatělými okraji a výraznou žilnatinou, která jim dodává reliéfní, téměř sochařský charakter. Povrch je tmavě zelený a lesklý, u mladých listů někdy světlejší; jemný kontrast mezi žilkami a pletivem zvýrazňuje strukturu. Na rozdíl od A. spinosus postrádá ostny, působí měkčeji a rozložitěji a listy se často lehce sklánějí k zemi místo aby byly strnule vzpřímené.
Květní stvoly vyrůstají z centra růžice obvykle od konce června do července a dosahují kolem jednoho metru, u starších rostlin i více. Nesou hustá klasovitá květenství s nápadnými listeny v odstínech purpurové až vínové, mezi nimiž se otevírají bílé až krémové květy s jemným růžovým nádechem. Po odkvětu zůstává rostlina atraktivní především listem, který si udrží strukturu a barvu dlouho do podzimu a v mírných zimách často přetrvává i přes chladné období. Na většině míst Česka a Slovenska (klimatická zóna 6) Acanthus mollis funguje především jako výrazný listový solitér a kvetení je zde spíše výjimečné; v teplejších lokalitách a městských mikroklimatech odpovídajících zóně 7 (Praha, Brno, Bratislava, nížiny a vinařské oblasti) lze očekávat spolehlivější tvorbu květních stvolů.
Protože mi paznehtník svými velkými a dužnatými listy připomíná deštný prales, rád ho kombinuji se stálezelenými keři, které jeho estetiku dále umocní. Fungují jak druhy založené na kontrastu barvy a textury, například drobnolistá krušina ‚Argenteovariegatus‘ nebo nepichlavá malolistá cesmína ‚Gembux‘, tak i dřeviny vedené ve stejném duchu, které podporují efekt velkých listů – portugalský vavřín ‚Tico‘, kalina skořicová či magnólie velkokvětá. Do trvalkového podrostu se pak přirozeně hodí kapradiny, pelyněk, starček nebo trýzel, které celek změkčí a propojí.
U nás s paznehtníkem zacházíme jako s typickou trvalkou, která nesnáší časté nebo trvalé podmáčení, zejména v zimě, proto jej vysazujeme do dobře odvodněné, humózní a živinami bohaté půdy a na zimu jej vydatně mulčujeme. Mulč chrání kořeny před promrzáním i před kolísáním vlhkosti; na jaře jeho část opatrně odstraňte, ale ponechte dostatečnou krycí vrstvu kolem kořenů, protože rostlina ocení stabilní vlhkost při rašení. Po zakořenění je poměrně odolný vůči suchu, přesto mu v prvních dvou letech a během dlouhých veder dopřejte pravidelnou zálivku, která podpoří pevné stvoly a bohatší kvetení. Hnojení od dubna do července mírným, vyváženým hnojivem nebo kompostem podpoří tvorbu velkých, zdravých listů; vyvarujte se přehnaného přísunu dusíku pozdě v sezóně, který vede ke křehkému pletivu. Co se mrazuvzdornosti týče, v dobře odvodněných, mulčovaných a chráněných stanovištích se osvědčil i v silnějších mrazech do cca -17 °C a cca -20 °C bohatě zamulčovaný na celou zimu, zatímco v otevřených a vlhkých polohách může vymrzat. Do nádob se nehodí, leda by se na zimu přenášel dovnitř.
Poslední revize 06-02-2008; 11-02-2016; 02-02-2026
