Campsis radicans 'SERENA' křivouš kořenující, trubač - popínavý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Campsis
Rod Campsis, křivouš nebo lidově trubač, tvoří jen dva druhy, ale oba mají v sobě energii subtropických lián, které se během evoluce naučily šplhat vzhůru pomocí drobných vzdušných kořínků a opírat se o kůru stromů jako o přirozené žebříky. Patří do čeledi Bignoniaceae, skupiny známé svými trubkovitými květy a často dřevnatým popínavým habitem. C. radicans pochází ze Severní Ameriky, zatímco C. grandiflora z východní Asie, což je zajímavé geografické rozštěpení, které naznačuje dávné rozšíření předků rodu v teplejších oblastech severní polokoule. Rod popsal João de Loureiro (1717–1791), portugalský misionář a botanik působící v jihovýchodní Asii, který jej vymezil na základě charakteristických zakřivených tyčinek, jež daly jménu původ v řeckém kampein, tedy „ohýbat“. Historie názvosloví je však spletitá: evropské zahrady 17. století si nebyly jisté, kam rostlinu zařadit, a tak se objevovala pod jmény Bignonia, Tecoma či dokonce Apocynum, než byla v 19. století definitivně ustálena v dnešní podobě. V přírodě se jedná o liánu, která se drží světlých okrajů lesů, nepodmáčených říčních břehů a narušených stanovišť, kde jeho rychlý růst a schopnost zakořeňovat stonky umožňují obsadit prostor dříve, než se ke slovu dostanou pomalejší dřeviny.
Campsis radicans, křivouš kořenující, je jedním z nejvýraznějších severoamerických popínavých druhů, který si už v raném koloniálním období získal pozornost Evropanů díky svým nápadným měkce červeným květům. Druh popsal Carl Linné (1707–1778) roku 1753 jako Bignonia radicans, ale až později jej Édouard Bureau (1830–1918) převedl do rodu Campsis. Původní areál sahá od Iowy a New Jersey až po Floridu a Texas, kde rostlina obývá říční nivy, okraje lesů a opuštěné pastviny. V předkolumbovské krajině byla vázána hlavně na vlhká dna údolí, ale s rozvojem zemědělství a narušováním krajiny se stala úspěšným kolonizátorem plotů, mezí a opuštěných pozemků. V Evropě se campsis objevil už v 17. století v Anglii a rychle se zabydlel v zahradách díky své barevné kráse a bohatému kvetení v době, kdy většina domácích dřevin je po odkvětu. Je ceněný i pro svou houževnatost – dokáže obrůstat pergoly, zdi i staré stromy a vytvářet husté zelené stěny. Zároveň však vyžaduje respekt: kořenové výmladky botanického druhu a schopnost zakořeňovat stonky z něj dělají rostlinu, která se může vymknout kontrole, pokud nedostane jasně vymezený prostor. Kulturně je spojován s americkým Jihem, kde se stal téměř ikonickou součástí venkovských zahrad, a jeho lidové jméno „cow-itch vine“ připomíná, že kontakt s listy může u citlivých osob vyvolat podráždění kůže. První dochovaný záznam o jeho pěstování v Čechách je z roku 1808 z evidence botanické zahrady u zámku Hluboš.
Odrůda trubače Serena je naše vlastní selekce, která se zrodila z botanického druhu c. radicans. Nese měkce meruňkově červené, trubkovité květy, přičemž hrdlo je zlatožluté a někdy dokáže vypláznout i žlutý jazyk na otočený okraj okvětních plátků. Zevnitř hrdla směrem ven probíhají výrazně vínově červené, dobře viditelné žilky. Květ je pevný a velmi souměrný s okraji tvarovanými do pravidelné „kytičky“. Trubače nevoní. Poupata jsou oranžová a objevují se od poloviny července až do prvních mrazů. Opadavé listy jsou velké, lichozpeřené, sytě zelené a lesklé. Serena tvoří pevné, poměrně dlouhé jednoleté výhony (1m i více za rok) a je vhodná k pěstování jako silná popínavka, bujný keř nebo i menší stromek s nepravidelnou korunou. Růst je velmi vitální a spolehlivý, jakmile dobře zakoření.
POPÍNAVÝ:
Pokud jej pěstujete jako popínavku, v prvních několika letech výhony na jaře moc nestříhejte, spíše je během sezóny upevňujte k opoře tak, aby stále směřovaly vzhůru a brzy dorostly do kýžené výšky, kterou si určíte pro pokrytí své podpory. Teprve poté začněte každé jaro po mrazech razantně zastřihávat vodorovné a přepadavé větve na 2-3 páry pupenů z loňského dřeva. Rostlina zhoustne a více pokvete.
KEŘ:
Pokud jej pěstujete jako keř, stanovte si výšku, kterou by měl mít v základní konstrukci (doporučujeme cca 60-80 cm) a počítejte s tím, že během sezóny vám tuto výšku přeroste o přibližně jeden metr do výšky i šířky. Takže po první zimě po výsadbě jej zakraťte na vámi zvolenou výšku budoucí konstrukce a v dalších letech každé jaro po mrazech ostříhejte všechny loňské větve na 2-3 páry pupenů z loňského dřeva. Tento typ pěstování není závislý na opoře a rostlina tak může stát kdekoli v zahradě.
STROMEK:
Pokud máte tento trubač jako stromeček, určitě jej při výsadbě připevněte k pevné opoře (do trojnožky), kterou mu ponechte po celý život a každé jaro po mrazech ostříhejte všechny loňské větve na 2-3 páry pupenů z loňského dřeva. Tento typ pěstování není závislý na svislé opoře v podobě zdi nebo pergoly a rostlina tak může stát kdekoli v zahradě.
Poslední revize 14-11-2012; 18-06-2026
Křivouš kořenující potřebuje především slunce, teplo pro bohaté a dlouhé kvetení a dobře odvodněnou půdu. U jižních zdí se chová jako vitální liána, která bez problémů vyžene několikametrové výhony za sezónu a své opory se chytá příčepivými kořínky, které svou oporu neničí a dokážou se chytnout i skla. V těžkých jílech nebo v místech, kde voda po dešti stojí déle než několik hodin, trpí hnilobami a stagnuje. Vlhko mu nevadí, pokud je půda propustná; nesnáší však trvalé zamokření, protože jeho kořeny potřebují kyslík. V prvním roce po výsadbě je vhodné udržovat rovnoměrnou vláhu, ale po zakořenění snáší i delší suchá období, zejména pokud má hlubší, živnou půdu: má hluboké kořeny a vodu si po 2 letech umí najít sám i bez zálivky. Hnojení není nutné, ale jednou ročně přidání kompostu nebo tenké vrstvy dobře zetlelého hnoje podpoří růst a kvetení; dusíkatá hnojiva naopak podporují bujný růst listoví na úkor květů.
Stříhání je u trubačů důležitá péče pro efekt, nikoli však nezbytná pro život. Pokud na jaře po mrazech zkrátíte loňské výhony na 2 až 3 páry oček a odstraníte slabé nebo nevhodně rostoucí větve, odvděčí se vám souměrným a hustým nárůstem mnoha nových výhonů a záplavou květů. V chladnějších oblastech je vhodné chránit kořenový krček lehkým mulčem, ale nadzemní část je obvykle dostatečně odolná; mladé rostliny mohou v prvních zimách částečně namrzat, ale spolehlivě obrážejí. Rostlina není jedovatá, ale v encyklopediích se uvádí, že její míza může u citlivých osob vyvolat podráždění kůže, proto je vhodné pracovat v rukavicích (zatím jsme nezaznamenali jediný případ). Větrná stanoviště snáší dobře, pokud má pevnou oporu, ale prudké nárazové větry mohou lámat dlouhé letorosty. Mrazuvzdornost je zde nejvyšší mezi všemi trubači: nejméně -29 °C, což je pro většinu středoevropských zahrad dostatečné. Není vhodný do venkovních květináčů.
