Davidia involucrata var. vilmoriniana davídie listenová
Davidia
Davídie listenová pamatuje svět dávno před poslední dobou ledovou a přesto se dochovala až do dnešních dnů. Během třetihor bylo klima severní polokoule teplejší a lesy vypadaly jinak než dnes, avšak s nástupem ledových dob davídie vymizela z evropské i severoamerické krajiny. Po dlouhá desetiletí byla známa pouze z fosilních nálezů a botanici ji považovali za vyhynulý druh. Zlom přišel v roce 1869, kdy francouzský misionář a přírodovědec Armand David objevil živé exempláře v horských lesích provincie Sichuan v západní Číně. Tento objev způsobil v botanickém světě senzaci: strom považovaný za dávno ztracený byl nalezen živý. První „export“ následoval v roce 1896, kdy misionář Paul Farges odeslal semena do Francie. Několik z nich se ujalo, avšak větší úspěšnost zaznamenal legendární sběratel rostlin Ernest Henry Wilson, jehož semena z let 1900–1904, dopravená do Velké Británie, klíčila ochotně a vyrostly z nich silné, později i květuschopné stromy. A zde je dlužno dodat, že davídie, dodnes ceněná jako botanická rarita, nás učí trpělivosti: ze semene obvykle začíná kvést až po 10–20 letech, proto se šlechtitelé snaží získat kultivary s dřívějším nástupem kvetení.
Příběh vilmoriniany je malý zázrak zahradnické historie. Do evropského pěstování se dostala díky misionáři Paulu Fargesovi, který v roce 1897 poslal z Číny do Francie 37 plodů (ořechů) Mauriceovi de Vilmorin. Z celé zásilky vyklíčil v roce 1899 jediný semenáč, a právě z něj se podařilo namnožit další rostliny pomocí řízkování a hřížení. Jedna z těchto hřížených rostlin se dostala do Arnold Arboreta v americkém Bostonu, tehdy respektovaného vědecko-botanického centra, kde se podařilo dlouhodobě uchovat a následně rozšířit davídii do širšího botanického světa. Právě vilmoriniana jako raná evropská linie se ukázala natolik odlišná, že byla popsána jako samostatná varieta a pojmenována na počest rodiny Vilmorin. Pozoruhodné je, že první květy se na této „vilmorinské“ davídii v Evropě objevily už v roce 1906, tedy ještě dříve, než se davídie stala módní legendou britských sbírek a výrazně dříve, než se u běžné davídie očekává nástup kvetení.
Vilmoriniana je davídie pro ty, kdo mají rádi jemnější a „čistší“ vzhled. Její listy jsou velké, široce srdčité až vejčité, obvykle 10–15 cm dlouhé, se zřetelně pilovitým okrajem, který působí měkce a přirozeně, nikoli ostře. Na líci jsou středně až tmavě zelené, hladké a lehce lesklé, zatímco rub je typicky světlejší, často lehce modravý a zcela bez chloupků, což je jeden z hlavních rozlišovacích znaků této selekce; u botanické davídie bývá rub alespoň jemně pýřitý. I mladé větévky jsou hladké a zpočátku mívají namodralý ojíněný povlak, takže celý strom v sezóně působí svěže, skoro jako by byl neustále právě umytý deštěm. Na podzim se listy elegantně, nikoli přespříliš okázale zbarvují do měkkých odstínů žluté až zlatožluté, v dobrých podmínkách a kyselejších, vlhkých půdách i do překrásně šarlatové až karmínově červenné.
A když přijde čas kvetení – běžně v květnu, dostaví se to, proč se davídii říká kapesníkový strom: dva velké bílé listeny, nestejně dlouhé, se rozvinou kolem nenápadného zeleného květenství a ve větru se pohupují jako zapomenuté kapesníky na větvích. Angličané si zvolili pojmenování „strom hrdliček“, neboť tyto dva bílé listeny jim připomínají právě 2 zamilované hrdličky sedící proti sobě.
V mládí roste vilmoriniana spíš vzpřímeně a pravidelně, později koruna nabírá šířku a strom získá výraznější, rozložitější siluetu, která vynikne nejlépe tam, kde má kolem sebe prostor. Velikost se liší podle podmínek, ale je dobré počítat s tím, že v zahradách dorůstá obvykle výšky 8–10 metrů a šířky 6–8 metrů, zatímco v parcích a volné krajině může při dostatku prostoru a hluboké půdě vyrůst až do 12–15 metrů na výšku a 8–12 metrů na šířku. Udržování menší pravidelným řezem není vhodná metoda – zkazí se přirozený tvar a strom často odmítá kvést.
Davídie nemá ráda extrémy. V přírodě roste v horských smíšených lesích západní a jihozápadní Číny (zhruba 1100–2600 m n. m.), takže ideální je chráněné místo bez vysušujícího větru, půda hlubší, živná, humózní, stále mírně vlhká, ale propustná. Sucho v létě zmenšuje listy i listeny kolem květů, znemožňuje podzimní vybarvení a umí strom „zestárnout“ během jedné sezóny; naopak trvale zamokřená půda je vstupenka do problémů. Na pH půdy nezáleží, ale v kyselé zemi se ukázalo nejlepší podzimní probarvení. Mrazuvzdornost se uvádí nejčastěji do -23 °C, ale máme vyzkoušeno, že na chráněném stanovišti zvládne strom se zralým dřevem i dočasné výkyvy až do -27 °C, pokud nejsou holomrazy.
Poslední revize 02-02-2008; 17-01-2026
