.jpg)
Geum (syn. 'Feuerball') 'Mrs BRADSHAW' kuklíku čilský
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Geum
Rod Geum, kuklík, tvoří přibližně padesát až šedesát druhů vytrvalých bylin z čeledi růžovitých, rozšířených v mírném pásu Evropy, Asie, Severní i Jižní Ameriky a na Novém Zélandu. Typickým znakem je přízemní růžice listů a z ní vyrůstající tenké stvoly s miskovitými květy v barvách od bílé přes žlutou až po červenooranžovou. Rod popsal Carl Linnaeus (1707–1778) a od té doby jeho taxonomie procházela řadou úprav a synonymizací, což vysvětluje rozdílné názvy v historické literatuře. Geum je cytologicky i geneticky pestrý rod – různé počty chromozomů, časté polyploidní skupiny a vysoká schopnost mezidruhového křížení dávají šlechtitelům široké možnosti kombinovat barvu, tvar květu i odolnost. Kuklíky přitahovaly pozornost významných evropských pěstitelů a sběratelů: Georg Arends (1863–1952) i Alan Bloom (1906–2005) je ve svých zahradách nejen pěstovali, ale také aktivně šířili a jejich práce ovlivnila, jaké formy se v zahradách ujaly a které se staly základem moderních hybridů.
Rodina kuklíků jsou většinou velmi odolné a spolehlivé trvalky, takže není divu, že se staly oblíbeným materiálem moderního šlechtění. Dnes se pracuje s divokými populacemi a sbírkami podle toho, jaké vlastnosti má výsledný hybrid nést: horské a alpinní populace (G. coccineum, G. montanum, G. reptans) dodávají kompaktní růst, pevnou růžici listů a odolnost suchu i chladu; populace z vlhčích stanovišť (G. rivale) přinášejí toleranci k přemokření, těžším půdám a často i delší dobu kvetení; jihoamerické druhy (G. chiloense) jsou zdrojem sytých oranžových a červených tónů a velkých květů; a některé asijské populace (např. G. japonicum) přidávají rané kvetení, jemnější odstíny a schopnost růst v polostínu.
Mezi současné aktéry, kteří rod obohacují, sbírají a popularizují, patří například rozsáhlá sbírka Armanda Kremera z německé školky Green‑Globe, která čítá kolem 140–160 taxonů a variet. Kremerova práce je cenná nejen svou rozsáhlostí, ale i tím, že udržuje živý genofond, ze kterého mohou vznikat nové selekce. Spolupracuje také se Sue Martin, držitelkou britské Národní sbírky rodu Geum v Brickwall Cottages (Frittenden, Kent), která pečlivě eviduje přes sto kultivarů a každoročně sleduje jejich kondici, fenologii i chování v různých částech zahrady. Její sbírka je evidována u Plant Heritage a patří k nejlépe dokumentovaným kolekcím rodu v Evropě. Vedle těchto dvou velkých jmen stojí i menší sběratelé, šlechtitelé a nadšení trvalkáři, jako například Tim Crowther (Walberton Nursery), autor kultivarů jako ‘Totally Tangerine’, Roger Proud (East of Eden Nursery), který přinesl selekce jako ‘Tales of Hex’, nebo nizozemský pěstitel Coen Jansen, jehož odrůda ‘Mai Tai’ už obletěla celý svět a stala se jedním z nejúspěšnějších moderních hybridů.
Odrůda Mrs. J.Bradshaw je hybrid kuklíku čilského a již od června se zdobí atraktivními dvojitými květy nápadně šarlatově červené barvy na stoncích, jež dosahují kolem 50-60 cm výšky. Každý stonek nese více květů a na podporu prodloužení kvetení je dobré postupně odstraňovat tvořící se semeníky. Silné a dobře zakořeněné rostliny pak kvetou v několika vlnách až do konce léta. Středně zelené listy jsou v přízemní růžici tzv.dlanitolaločnaté a lze je využít jako pěkný půdní pokryv.
Poslední revize 07-12-2013.
Hybridní kuklíky nejsou náročné na půdu; zvládnou jakoukoli běžnou, přiměřeně propustnou zem bez ohledu na pH či kvalitu. Vyšší vlhkost vítají, ale hybridy kuklíku čilského nesmí stát v trvale zamokřené půdě, protože v ní rychle odcházejí. Naopak kříženci s podílem kuklíku potočního snesou občasné, někdy i trvalé podmáčení, což je činí vhodnými i do vlhčích partií zahrady. Na dostatek živin reagují kuklíky bohatším olistěním a sytější barvou listů, přičemž květy tvoří spolehlivě i v chudších půdách, pokud mají dostatek slunce. Přesto se potvrzuje, že pravidelné organické hnojení každé 2-4 týdny formou zálivky výrazně prodlužuje dobu kvetení a zvyšuje jeho intenzitu ve srovnání s nehnojenými rostlinami. Kuklíky jsou otužilé minimálně do –29 °C a dobře se osvědčují i ve venkovních nádobách, pokud mají stabilní vláhu a nezůstávají přes zimu v těžké, promáčené zemině.
