Leucothoe ('Zebekot') CARINELLA™ leukotoe
Leucothoe
Leucothoe patří do čeledi vřesovcovitých a jako rod zahrnuje zhruba deset až dvanáct druhů stálezelených nebo poloopadavých keřů rozšířených překvapivě na vzdálených lokalitách, především na východě Severní Ameriky a ve východní Asii. Jejich přirozeným domovem jsou lesní podrosty, vlhké horské svahy a okraje potoků, kde rostou v kyselých, humózních půdách a po většinu roku žijí v rozptýleném světle. Botanicky jde o rod považovaný za poměrně starý, jehož vývoj je kladen do třetihor na základě fosilních dokladů celé čeledi vřesovcovitých a biogeografických souvislostí, které ukazují, že keře s podobnou stavbou listů a květů byly běžnou součástí lesních ekosystémů severní polokoule už v době, kdy se klima začalo ochlazovat a diferencovat. Rod botanicky vymezil Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 ve svém zásadním díle Species Plantarum, kde jej jasně oddělil od příbuzných vřesovcovitých keřů, s nimiž byl dříve často směšován.
Jméno Leucothoe zvolil Linné jako vědomý odkaz na antický příběh proměny, světla a návratu ze stínu. Leukothoē (Λευκοθόη) je postava z řecké mytologie, známá především z Ovidiových Proměn, kde vystupuje jako dcera perského krále Orchama. Zamilovala se – podle tehdejších společenských měřítek nepřípustně – do Apollóna, boha světla, hudby a proroctví. Po odhalení jejich vztahu byla na příkaz otce zaživa pohřbena, což byl trest krutý i na antické poměry a měl sloužit jako demonstrace absolutní moci otce nad osudem dcery, a tím i nad vším, co jej obklopovalo. Apollón ji podle mýtu proměnil v rostlinu, z níž začala vytékat vonná pryskyřice. Tento motiv proměny lidského těla v rostlinu, spojený se světlem, čistotou a kontrastem mezi temnotou a jasem, se překvapivě přesně potkává s charakterem samotných leukotoí. Jméno zároveň odkazuje k řeckému základu leukos (λευκός ) – bílý, světlý – což lze číst jako narážku na jemné, bílé květy i na schopnost těchto keřů prosvětlovat stinné lesní podrosty.
Leukotoe se mezi sebou samovolně kříží především v severní Americe, a to zejména mezi druhy L. fontanesiana a L. axillaris, které jsou si geneticky i ekologicky velmi blízké a přirozeně se setkávají v lesním podrostu mírného pásma. Naproti tomu jiné druhy, například východoasijská L. keiskei nebo méně rozšířená L. walteri, zůstaly spíše stranou zájmu šlechtitelů. Klíčové severoamerické druhy sdílejí podobnou stavbu květu, kvetou ve stejném období a jejich pyl je dobře kompatibilní, takže se mezi nimi křížení nabízí téměř samo. Výrazné rozdíly v růstu, tvaru a velikosti keřů i v sezónním vybarvení listů, stejně jako celkovou proměnlivost těchto rostlin, si všimli američtí školkaři v polovině 20. století, když hledali spolehlivé stálezelené keře do stínu, a začali leukotoe cíleně selektovat a křížit, často s využitím otevřeného opylení. Výsledkem jsou stabilní zahradní odrůdy, které spojují odolnost s výraznými a dlouhodobě ověřenými vlastnostmi.
CARINELLA je stálezelené leukotoe, které lze přirovnat k oblíbené odrůdě Royal Ruby, avšak s pomalejším růstem a kompaktnějším habitem. Jeho neopadavé listy jsou široce elipčité, zakončené elegantní, protáhlou špičkou. Na jaře raší v nápadně měděně červených tónech, během léta dozrávají do tmavě olivově zelené a na podzim i v zimě se zbarvují do hlubokých, sytě vínových odstínů, které na keři přetrvávají až do jara. Listy jsou kožovité a lesklé, výrazně dekorativní po celý rok. V paždí listů se vytvářejí poupata, z nichž v polovině jara vyrůstají krátké hrozny konvalinkovitých květů. Ty však rostlinu zbytečně vysilují, a proto doporučujeme větší část takové větvičky odstranit kdykoli v období od předjaří až po odkvětu. Tím podpoříte nové, zdravé rašení a tvorbu svěžích, krásně vybarvených listů.
Právě šlechtitel Alex J. Zebehazy z amerického Ohia si v osmdesátých letech minulého století vytkl za cíl vyšlechtit odrůdy odolnější vůči chladu a chorobám, které trápí některé přírodní druhy. Jeho největší úspěch, jenž si získal světové uznání, představuje odrůda SCARLETTA®, po níž následovaly další kultivary, mimo jiné CARINELLA z roku 1981 a LOVITA z roku 1984. Tyto odrůdy vznikly křížením druhů Leucothoe fontanesiana a L. axillaris, díky čemuž se vyznačují nižším růstem a zvýšenou mrazuvzdorností.
CARINELLA roste pomalu až středně rychle do vystoupavého, polštářovitého tvaru s mírně převislými větvemi. Výborně snáší i velmi stinná stanoviště, aniž by ztrácela své atraktivní zimní vybarvení. Uplatní se jako půdopokryvná dřevina pod vyšší keře či stromy, stejně jako ve skupinových výsadbách na osluněných místech, kde vynikne v kombinaci s keři odlišných tvarů a barev. Keř je vždy hustě olistěný, netrpí odumíráním větviček a je výrazně odolnější vůči chorobám typickým pro L. fontanesiana.
Leukotoe je vřesovištní typ, což je důležité mít na paměti při volbě a přípravě výsadbového místa. Nejlépe prosperuje na stanovištích odpovídajících jeho lesnímu původu, tedy na pomezí slunce a stínu nebo v lehkém polostínu; na plném slunci funguje pouze při pravidelné zálivce. Vyžaduje mělké lože a lehkou půdu, která je kyselá až slabě neutrální, humózní a rovnoměrně vlhká, ale s dobrou drenáží. Nesnáší vápenité podloží, dlouhodobé přemokření ani úplné vyschnutí kořenového balu; mělký kořenový systém proto ocení mulčování a stabilní půdní vlhkost, zejména v prvních letech po výsadbě. Vřele doporučujeme použít mykorhizu pro vřesovištní rostliny. Hnojení obvykle nevyžaduje, případně je možné jej provádět střídmě hnojivy určenými pro vřesovištní rostliny. Řez není běžně nutný a provádí se pouze výjimečně po odkvětu nebo ke zmlazení starších rostlin, nejlépe zjara před rašením. CARINELLA je mrazuvzdorná minimálně do –27 °C a díky dostatečně odolnému kořenovému systému snáší i celoroční pěstování ve venkovních nádobách s dobrou drenáží, kde je nutné dodržet zálivku a každoroční hnojení.
Poslední revize 15-11-2016; 27-03-2026
