Nandina domestica nandina domácí, nebeský bambus
Nandina
Rod Nandina je botanicky překvapivě skromný – zahrnuje jediný druh Nandina domácí, což je v rámci čeledi dřišťálovitých spíše výjimka než pravidlo. Původem pochází z východní Asie, především z Číny a Japonska, kde roste v podrostu světlých lesů, na okrajích křovin a v horských údolích. První vědecký popis publikoval Carl Peter Thunberg (1743–1828) v roce 1781 ve svém díle Flora Japonica. Thunberg byl žákem Carla Linného (1707–1778) a při popisu nandiny vycházel z jeho systému vědeckého pojmenovávání rostlin, který Linné shrnul ve svém zásadním díle Species Plantarum, o které se opíráme dodnes. Právě tam se však nandina ještě neobjevuje – Linné ji nikdy neviděl a zemřel tři roky před vydáním Thunbergova popisu. Fosilní záznamy rodu nejsou známy, což naznačuje spíše mladší evoluční historii, kulturní stopa nandiny je však naopak hluboká – v Asii byla po staletí pěstována v zahradách chrámů i městských dvorů jako symbol štěstí, vytrvalosti a ochrany domu.
Samotný druh Nandina domestica je úzce spjatý s lidským osídlením, což se odráží i v jeho druhovém jménu: domestica zde neoznačuje domestikaci v užitkovém smyslu, jak ji známe u ovocných dřevin, ale spíše „rostlinu patřící k domu“. Thunberg se s nandinou setkával především jako s pěstovaným keřem v zahradách, dvorech a chrámových areálech Japonska, nikoli jako s ryze planou lesní dřevinou, a právě tento kulturní kontext se pravděpodobně otiskl do jejího jména. V japonské kultuře je známá pod jménem nanten (南天), což znamená jižní nebe a tradičně se objevuje v novoročních aranžmá jako přání dobrého osudu. Do Evropy se dostala v 19. století v rámci tehdejší módní vlny zájmu o nové okrasné rostliny z východní Asie, kdy botanické zahrady a soukromé sbírky systematicky vyhledávaly druhy z Číny a Japonska, které by spojovaly exotický vzhled s dobrou přizpůsobivostí evropskému klimatu. U nás ji uvádějí Bedřich Berchtold a Jan Svatopluk Presl ve svém díle Rostlinář aneb O přirozenosti rostlin už v roce 1825.
Nandina, díky šustivým listům lidově nazývaná nebeský bambus, je keř tvořený ze vzpřímených, převážně nevětvených prutů vyrůstajících přímo od země. Do stran se rozrůstají pouze lichozpeřené listy, které jsou stálezelené a mohou být až třikrát zpeřené a běžně dosahují délky 30–50 cm; u silných, dospělých rostlin mohou výjimečně dorůst až kolem 90 cm. Právě díky nim působí rostlina na první pohled jako bohatě větvený keř, přestože skutečné postranní větve netvoří. Jednotlivé lístky jsou kopinaté, při rašení bronzové až korálově růžové, v létě tmavě zelené a na podzim se zejména na osluněných částech keře vybarvují do sytých odstínů červené a vínové. V červnu a červenci vykvétá bohatými latami drobných, čistě bílých květů s nápadně žlutými tyčinkami, které na podzim dozrávají v sytě červené, korálkovité plody. Ty jsou nejedlé a podle některých zdrojů mírně jedovaté; na rostlině často zůstávají až do jara, protože ptákům moc nechutnají, a i červeně zbarvené listy zdobí keř až do nového jarního rašení.
Tvar rostliny je vedle podzimního zbarvení listů jedním z hlavních důvodů, proč se pro nandinu rozhodnout. Nabízí totiž neobvyklou, přísně vzpřímenou strukturu, která vzdáleně připomíná siluetu palmy – jednotlivé pruty fungují jako kmeny, zatímco listy vytvářejí vějířovité koruny. Nejlépe proto vynikne jako solitéra nebo jako ústřední prvek kompozice, kde má kolem sebe dostatek prostoru a není rušena jinými rostlinami. Dobře funguje v kombinaci s nižšími stálezelenými keři s drobnými listy, například s tvarovanými stálezelený keři typu buxusů nebo drobnolistých cesmín s beztrnnými listy, které její jemnou texturu ještě zvýrazní. Díky tvaru, barvě listů, kvetení i plodům je nandina dřevinou, která si zaslouží pozornost všude tam, kde zimy nejsou extrémní a kde může vyniknout její celoroční proměnlivost.
Nandina vyžaduje slunné až mírně přistíněné, teplé stanoviště a propustnou, humózní půdu s dobrou drenáží. Přestože pochází z oblastí východní Asie s vyšší vzdušnou i půdní vlhkostí, je po zakořenění dobře odolná vůči suchu a je mnohem citlivější na zimní přemokření než na letní sucho. Péče se omezuje na občasné zalití v dlouhých obdobích letního sucha a před zimou, zejména u mladých rostlin. Netýkají se jí významné choroby ani škůdci. Řadí se mezi stálezelené až poloopadavé dřeviny, což znamená, že při silnějších mrazech může část listů ztratit a na jaře je znovu nahradí. Protože listy jsou dlouhé a vyrůstají přímo z prutů, může jejich opad působit dojmem, že odpadla celá „větvička“. Mrazuvzdornost se obvykle udává do −20 až −24 °C; u mladých rostlin mohou při silných mrazech namrzat horní části prutů, přičemž rostlina na jaře znovu obráží od báze. Nevhodná jsou exponovaná stanoviště s častým studeným prouděním, jako jsou náhorní plošiny, otevřené vršky kopců bez větrolamů nebo volná pole. V horských oblastech není její pěstování dosud spolehlivě ověřeno.
Poslední revize 05-12-2009; 21-02-2026





































.jpg)




.jpg)

.jpg)






