Pennisetum alopecuroides (Cenchrus alopecuroides) 'RED HEAD' dochan košťálovitý
Symbivit Tric (arbuskulární)
Symbivit (arbuskulární)Pennisetum
Rod Pennisetum, popsaný poprvé v roce 1812 německým botanikem Johannem Heinrichem Friedrichem Linkem (1767–1851), byl po většinu 19. a 20. století chápán velmi široce a zahrnoval 80 až 120 druhů rozšířených v tropech a subtropech Afriky, Asie a Austrálie, kde obývají savany, říční nivy a okraje křovin. Morfologické vymezení rodu se opíralo především o charakteristická válcovitá květenství s hustými osinami, což vedlo k postupnému přidávání druhů, které si byly podobné vzhledem, ale nikoli skutečnou příbuzností. Už na přelomu 19. a 20. století na tuto nejednotnost upozorňovali botanici jako Eduard Hackel (1850–1926), ale teprve molekulární studie konce 20. století prokázaly, že rod je popravdě botanickým slepencem podobných druhů bez shodného předka a že většina druhů náleží správně do rodu Cenchrus, který má navíc jmennou prioritu z roku 1753 díky popisu Carla Linného. Přesuny druhů do Cenchrus dnes přijaly hlavní botanické instituce, ale v zahradnické praxi se jméno Pennisetum udržuje kvůli stabilitě a dlouhé tradici. Fosilní nálezy rodu nejsou doloženy, ale jeho evoluční vývoj souvisí s expanzí travin savanových ekosystémů v pozdním terciéru, kdy se skupina adaptovala na sezónní výkyvy vláhy, intenzivní sluneční záření a disturbanci ohněm.
Pennisetum (Cenchrus) alopecuroides, popsaný švédským botanikem Carlem Peterem Thunbergem (1743–1828) během jeho působení v Japonsku, pochází z východní Asie, kde roste na vlhkých loukách, v říčních nivách a na okrajích světlých lesů. Do Evropy se dostal v 19. století spolu s další vlnou okrasných trav, které botanické zahrady začaly pěstovat jako exotické novinky, a rychle si získal oblibu díky kompaktním trsům a jemným, válcovitým květenstvím, která působila kultivovaněji než mnohé domácí druhy. V Asii měl i praktické využití, protože příbuzné druhy sloužily jako krmivo nebo materiál pro drobné řemeslné výrobky, zatímco v Evropě se stal jedním z pilířů moderních přírodně laděných výsadeb, které oceňují jeho spolehlivost, dlouhověkost a schopnost vizuálně zapadnout do středoevropské krajiny. Lidové označení „vousatec“, které se u nás občas objevuje, není botanicky správné ani standardizované – jde o volné pojmenování odkazující na osiny květenství a používá se pro různé trávy s „vousatým“ vzhledem, takže není jednoznačně spojeno s tímto druhem; odborné české jméno zůstává dochan košťálovitý.
Red Head je odrůda dochanu ze začátku nového milénia, která se v záhonu nedá přehlédnout. Tenhle fešák vypadá jako kulturista, který se nadechl do plné síly, aby ukázal svou sílu. Jeho největší předností jsou dlouhá, chundelatá květenství, která se objevují už od poloviny léta a nesou kouřově vínovou barvu s jemným purpurovým nádechem, jenž se na slunci mění od temnějších tónů až po teplé, téměř mahagonové odlesky. Na výšku mohou mít až 25 cm a statně se tyčí nad svěže zelenými, přepadavými listy, které před květem působí měkce a uvolněně, zatímco na podzim přecházejí do zlatožluté. Trs je hustý, pevný a v dospělosti dorůstá přibližně stejné výšky i šířky kolem 1,5 metru, takže v zahradě vytváří výrazný, ale stále elegantní objem. Odrůda roste rychle a v dobrých podmínkách dosahuje plné velikosti už třetím rokem, což z ní dělá jednu z nejspolehlivějších velkých trav pro středoevropské zahrady. Vyšlechtil ji Brent Horvath z americké školky Intrinsic Perennial Gardens v Illinois, známý svým citem pro trvalky s výraznou texturou a dlouhou sezonní hodnotou – a ‘Red Head’ je přesně taková: silná, barevná a přitom dokonale použitelná. Mrazuvzdorný do cca -29 °C.
‘Red Head’ je poměrně velká a sebevědomá tráva, která si umí říct o prostor, ale nikdy ho nezneužije. Nejlépe funguje tam, kde je potřeba větší výplň a zároveň trochu energie a pohybu – v zadních partiích trvalkových záhonů, u plotů, pergol nebo jako přirozené zakončení směrem k trávníku. Její dlouhé, vínově kouřové klasy se krásně vyjímají ve společnosti středně vysokých keřů nebo menších stromů, kterým dodávají měkký, živý kontrast. Atraktivní zůstává i na podzim, kdy listy zezlátnou a klasy získají teplejší tón. Je to ideální volba pro místa, která potřebují rychle zaplnit, ale zároveň si zachovat eleganci a přirozený charakter.
Poslední revize: 19-02-2019; 14-06-2026
Dochany košťálovité vyžadují slunné stanoviště a propustnou, spíše lehčí půdu, která nezůstává dlouhodobě přemokřená; v těžkých jílech je nutná drenáž nebo výsadba na mírný kopeček. Nejlépe rostou v půdách středně živných, ale jsou tolerantní i k horším podmínkám, pokud mají dostatek světla a tepla. Zálivku potřebují pouze v prvním roce po výsadbě a během extrémního sucha, jinak jsou spolehlivě nenáročné. Na jaře se seřezávají nízko u země, ideálně v březnu až dubnu, kdy už nehrozí silné mrazy ani pozdní sněhové nadílky; staré listy totiž chrání trsy přes zimu a není vhodné je odstraňovat na podzim. Většina kultivarů je plně mrazuvzdorná, ale ve výjimečně chladných oblastech pomáhá zimní suchochranný kryt z chvojí nebo ponechání vyšší vrstvy suchých listů, nikdy však nesvazujte trsy do snopu jako u vyšších trav. Trsy je vhodné jednou za 4–6 let rozdělit a zmladit, aby si udržely kompaktní tvar a bohaté kvetení. Jsou mrazuvzdorné přibližně v rozmezí –20 až –29 °C, přičemž konkrétní odolnost se může mezi odrůdami mírně lišit, proto je vždy vhodné zkontrolovat popis jednotlivého kultivaru.
Dochany košťálovité lze pěstovat v nádobách, ale pouze kompaktní kultivary, jako jsou Hameln, Hameln Gold, Little Bunny a podobné. Potřebují minimálně 30–40 litrů substrátu, velmi dobrou drenáž a pravidelnou zálivku v létě, protože nádoby rychle vysychají. V zimě je nutné chránit kořenový bal před promrznutím z boků (např. obalením nebo přesunem k jižní zdi), jinak může dojít k vymrznutí i u jinak mrazuvzdorných kultivarů. Naopak letní přehřívání nádob není na škodu. Velké a bujné odrůdy jako Moudry nebo Black Beauty nejsou pro nádoby vhodné, protože rychle přerostou prostor a trpí přehříváním i vysycháním kořenů.
