Pieris japonica 'LITTLE FROSTY' pieris japonský
Rhodovit (erikoidní)Pieris
Rod Pieris patří do čeledi vřesovcovitých a zahrnuje zhruba 7 druhů rozšířených ve východní Asii a Severní Americe, tedy v oblastech, kde se střídají mlžná údolí, kyselé půdy a lesy s bohatou vrstvou humusu. Fosilní nálezy nejsou početné, ale potvrzují, že rod je starý a stabilní, bez dramatických vývojových zvratů, což dobře odpovídá jeho dnešnímu vzhledu i ekologickým nárokům. Botanicky jej popsal David Don (1799–1841) v první třetině 19. století, kdy se evropská botanika začala systematicky zabývat dřevinami z východní Asie. Za zmínku stojí fakt, že Pieris není uveden v zásadním díle Species Plantarum z roku 1753, které tehdy popisovalo většinu botanické říše, protože Linné tento rod vůbec neznal a do evropské vědy se dostal až o několik desetiletí později. Rod byl zároveň dlouho předmětem drobných sporů o přesné vymezení – některé starší práce jej přibližovaly k rodům Lyonia či Andromeda, protože sdílí podobné zvonkovité květy a kožovité listy. Nakonec se však ukázala jeho jedinečnost, zejména díky typickému střídání růstových fází, jedovatým glykosidům a výrazné schopnosti prosperovat v kyselých, živinově chudých půdách. V českém prostředí nikdy nedostal české jméno; občas se nějaký pokus objevil – našli jsme i slovo hořčík, ale byl to jen marný pokus a jak odborné, tak i populární zdroje používají výhradně latinu. V zahradnické historii se rod proslavil především díky japonským a tchajwanským druhům, které se staly oblíbenými okrasnými keři v evropských parcích už koncem 19. století.
Pieris japonica, pieris japonský, pochází z horských oblastí Honšú, Šikoku a Kjúšú, kde roste v lehce zastíněných lesích spolu s rododendrony a kryptomeriemi, takže jeho přirozené prostředí si lze snadno představit jako klidné, vlhké svahy s měkkým světlem. Druh popsal Carl Peter Thunberg (1743–1828), který během svého pobytu v Japonsku v 70. letech 18. století shromáždil rozsáhlý botanický materiál a doplnil tak mezery, které Linné nemohl zaplnit. V rámci druhu se postupně vyčlenila i skupina yakushimanum, pojmenovaná podle ostrova Jakušima, kde rostou kompaktní, nízké formy s hustým větvením, drobnějšími listy a mimořádnou odolností vůči větru a vlhkému klimatu – rostou často na návětrných a osluněných svazích. Právě tyto rostliny se staly základem moderních kultivarů s pevným habitem a výrazným jarním rašením. Od ostatních druhů se odlišuje nápadnějším jarním nástupem nových výhonů, které se objevují postupně a v několika výrazných etapách, bohatým kvetením a schopností vytvářet pevné, stálezelené keře i v hluboce kyselých půdách, které mohou být humózní i živinově chudé, což přesně odráží rozdílnost podmínek jeho japonské domoviny.
V japonské zahradní kultuře je Pieris japonica symbolem klidu a stálosti, protože jeho stálezelené listy a časné jarní kvetení působí jako jemná protiváha rychle se měnícím ročním obdobím. Do Evropy se dostal už ve 30. až 40. letech 19. století a v britských zahradách je doložen nejpozději kolem roku 1850, kdy zapadl do tehdy módních japonských koutků v městských parcích. Do Severní Ameriky dorazil později, až koncem 19. století, protože tamní školky dávaly přednost domácímu druhu Pieris floribunda, který byl pro pěstitele spolehlivý a dobře známý. Teprve ve 20. století se japonský pieris stal i v USA ceněným okrasným keřem a začal se objevovat v moderním šlechtění, které využilo jeho jemnější habitus a bohaté kvetení. V našich zahradách si jej všimnete hlavně zjara, protože kvete v době, kdy většina ostatních keřů teprve nabírá sílu, a poté s příchodem jarního tepla, kdy tvoří nové barevné listy.
Novou zakrslou odrůda pierisu nazval její šlechtitel Ron van Opstal Little Frosty, tedy něco jako 'Malý Zmrzlík', nejspíš díky jeho listům, které vypadají jako ozdobené stříbřitou námrazou. Jsou neopadavé, drobné, úzce elipčité a přišpičatělé, středně zelené uprostřed s bílými okraji a lesklé. Raší v odstínu měděné až hnědo-oranžové barvy, zatímco okraje mají růžové tóny, než úplně dozrají do čistě bílé. Před zimou a během ní se část bílého lemu, většinou hlavně špičky zbarví opět do růžové a stonky celého keře naberou sytě purpurovou barvu. Takže se dá říci, že v zimě vypadá snad ještě lépe než během zbytku roku, což z něj dělá skvělého adepta pro výsadbu kolem příjezdových cest k domu, ke vchodu, před administrativní budovy i poblíž francouzských oken, skrze které pozorujete zahradu i v době, kdy se vám ven zrovna jít nechce.
K dalším přednostem patří nízký, kompaktní a velmi - a tím myslím velmi na druhou - velmi hustý, až huňatý růst, takže keř je neustále téměř neprostupný. Šlechtitel v popisu rostliny zmiňuje i typická květenství buclatých hroznů čistě bílých, konvalinkových květů, ale zatím jsme žádné neviděli (ani on) a je možné, že podobně jako většina zakrslých odrůd bude na kvetení skoupý, ale to ukáže čas. Pro jistotu alespoň důležitou informaci - případné odkvetlé hrozny odstraňujte – rostlinu vysiluje tvorba semen. Jiný řez není nutný. Přesto jej můžete tvarovat a to kdykoli od jara do poloviny léta. Je vhodný i do venkovních kontejnerů.
Poslední revize 12-12-2018
Pierisy nevyžadují složitou péči, ale několik přesných kroků výrazně ovlivní jejich kondici. Po odkvětu je vhodné odstříhat zavadlá květenství, aby rostlina nevytvářela plody, které ji zbytečně oslabují a keř hyzdí. Během sezóny jednou či dvakrát zkontrolujte svrchní stranu listů: pokud se objeví drobné světlé tečky, jde o napadení plošticí pěnišníkovou, jejíž larvy vyžírají pletiva a zalepují spodní stranu listů. V takovém případě postačí postřik vhodným insekticidem; dobře fungují i ekologické přípravky na bázi přírodních olejů. V zimě je vhodné jemně setřást těžký sníh, pokud je rostlina na dosah, aby se neohýbaly a nelámaly křehké větvičky. Stříhání většinou nevyžadují, ale větší keře dobře zvládají zmlazovací řez, buď zjara před rašením, nebo po odkvětu a můžete řezat i do staršího dřeva.
Pierisy jsou dlouhověké a bezproblémové, pokud dodržíte správnou výsadbu, podobně jako u rododendronů. Jsou to vřesovištní rostliny, které vyžadují kyselou, lehkou, propustnou a humózní půdu. Ideální je směs rašeliny se zetlelým listím nebo hrabankou, případně jemnou kůrovou drtí s kompostovanými pilinami. V těžké, jílovité nebo vododržné zemi se jim nedaří – listy žloutnou, opadávají a rostlina je náchylnější ke škůdcům půdním nemocem. Výsadbová jáma má být široká, mělká a dobře propustná, nikoli hluboká; v jílovitém podloží je nutné výsadbu mírně vyvýšit.
Největší otázky se vždy týkají zálivky a hnojení: pierisy mají rády vlhko, ale vzdušné, takže není zdravé je často zalévat. Jejich vlásečnicový kořenový systém je jemný a umělá hnojiva jej snadno poškodí, stejně jako přemíra vody. Zalévejte opatrně a s větším odstupem; mnohem lépe snášejí dočasné vyschnutí než trvale vlhkou, natož mokrou zem. Ideální je udržovat je neustále zamulčované, což stabilizuje vlhkost, teplotu i strukturu půdy. Buete-li mít potřebu hnojit, použijte hnojiva aplikovaná na list. Mrazuvzdornost se u většiny druhů pohybuje kolem –27 °C, takže jsou spolehlivé i v chladnějších oblastech a lze je pěstovat i ve venkovních nádobách, pokud mají výbornou drenáž.
