.jpg)
Pinus parviflora 'NEGISHI' borovice malokvětá
Pinus
Borovice jsou nádherné stromy, které najdete v širokém pásmu klimatu – od chladných severských zemí, až po rozpálené přímořské pláně: borovice lesní (Pinus sylvestris) zvládá mrazy až kolem –50 °C a roste až za polárním kruhem, zatímco borovice halepská (Pinus halepensis) snáší letní horka přes +45 °C na suchých středomořských svazích. Rod Pinus je největším rodem jehličnanů na severní polokouli, zahrnuje kolem 115 druhů. Fosilní záznamy ukazují, že se vyvinul už v rané křídě před 130–140 miliony lety. Botanici jej dnes navíc rozdělují na dva podrody: subgenus Pinus, tzv. „tvrdé borovice“ s dvěma až třemi jehlicemi ve svazku a pevnějším dřevem, a subgenus Strobus, tzv. „měkké borovice“ nejčastěji s pěti jehlicemi ve svazku a jemnějším dřevem. Borovice se staly symbolem houževnatosti a dlouhověkosti, objevují se v mytologii i umění od Číny po Evropu a jejich rozmanitost je tak velká, že zahrnuje jak obrovské horské stromy, tak zakrslé zahradní formy. Bylo vyšlechtěno mnoho odrůd, přesto nejkrásnější jsou divoce rostoucí borové hvozdy, kterým nikdo neurčoval místo ani velikost. V Česku máme to obrovské štěstí, že naše země patří do lokality, kde se borovicím daří a v lesích i na skalách dokážeme najít velmi krásné kousky, nejčastěji naši původní borovici lesní (P. sylvestris). Zavlečená k nám byla borovice černá (P. nigra) a vejmutovka (P. strobus), a občas se objeví zplanělá i alpská kleč (P. mugo).
Borovice malokvětá (Pinus parviflora Siebold & Zucc., 1842) je jedním z nejkrásnějších stromů japonské flóry. Roste na horských svazích ostrovů Honšú a Šikoku, kde se často objevuje na skalách vystavených větru – právě tam získává svůj charakteristický, nepravidelný tvar. Nazývá se také pětilistá, čímž odkazuje na to, že jako jedna z mála u nás nese pět jehlic ve svazku, takže patří do podskupiny Strobus – „měkkých borovic“. Jsou jemné, stříbřitě modrozelené a na slunci se třpytí jako hedvábí. V Japonsku je považována za strom aristokratů: už od období Edo zdobila zahrady samurajských sídel a chrámů. Její silueta se stala ikonou bonsajového umění – Pinus parviflora je nejčastěji používaný druh pro klasické bonsaje, protože dokáže stárnout s grácií a vytvářet dramatické linie kmene. Do Evropy byla dovezena z Japonska kolem roku 1846 a u nás se objevila nedlouho poté v zámeckém parku v Sychrově. Původní druh v přírodě dorůstá až 25 metrů, ale i tam si zachovává elegantní, vrstvený habitus. Zajímavostí je, že její šišky se otevírají pomalu a zůstávají na stromě i několik let, což dodává koruně dekorativní vzhled. V tradiční malbě „ukiyo-e“ se objevuje jako symbol klidu a vytrvalosti, často v kontrastu s horami a vodními hladinami.
Nemusíte být odborníci ani sběratelé, aby se vám na první pohled zalíbila odrůda Negishi borovice malokvěté, i když pravdou je, že právě tuto nejčastěji záměrně vyhledávají právě bonsajisté, protože to je opravdový aristokrat mezi zakrslými formami. Nese stříbřitě modrozelené jehlice ve svazcích po 5, které se jemně stáčejí, vytvářejí efekt obláčku a jsou měkké = příjemné na hlazení. Roste pomalu, přibližně 5–8 cm ročně, a díky tomu si zachovává kompaktní, nepravidelně rozložený tvar, který připomíná miniaturní horský strom. Větve se rozkládají v elegantních patrech, což dodává rostlině sochařský charakter a v dospělosti dorůstá kolem metrů na výšku i do šířky. Odrůda pochází z Japonska a její jméno odkazuje na oblast Negishi v Jokohamě, která byla proslulá zahradami a školkami bonsají už od počátku 20. století. Pravděpodobně vznikla pečlivým výběrem z přírodních populací, nikoli křížením, což jí dodává autentický charakter. Do Evropy se dostala v 70. letech spolu s módou japonských zahrad a dnes patří k nejvyhledávanějším kultivarům pro milovníky bonsají i moderní zahradní architektury.
‘Negishi’ je jako stvořená pro zahrady, kde hraje roli estetika a detail. Vynikne jako solitéra na štěrkovém záhonu, kde její modrozelený tón kontrastuje s bílým nebo černým kamenem. Skvěle se kombinuje s dalšími zakrslými keři, ideálně pravidelných tvarů a habitů, protože Negishi přirozeně nabízí princip miegakure – nepravidelný prvek, který narušuje přísnou kompozici karikomi, tedy hladkých, stříhaných ploch buxusů nebo amébních vln souvislých porostů stálezelených azalek, a přináší pocit wabi-sabi, tedy krásu nedokonalosti. Díky tomu působí živě a dodává zahradě hloubku i napětí, které oko hledá mezi klidem a překvapením. V japonských zahradách působí přirozeně vedle kamenných luceren a vodních prvků, zatímco v moderních kompozicích dodá strukturu a barvu. V nádobách na terase se stává živým šperkem – zvlášť pokud ji doplníte keramickou miskou s vodou nebo dekorativním štěrkem.
Borovice malokvětá miluje plné slunce a dobře propustnou, mírně kyselou půdu. Nesnáší trvale mokré stanoviště, proto je v těžších půdách nutná drenáž, pak to zvládne. V přírodě roste na horských svazích, takže ocení mírně písčitou nebo štěrkovitou zeminu. Hnojení není nezbytné, ale na jaře ji můžete podpořit organickým hnojivem s nízkým obsahem dusíku. Zalévání je nutné jen v prvním roce po výsadbě, později snáší sucho, ale občasnou zálivkou předejdete vyholování 2 a 3 roky starých větví, které je u tohoto druhu v přírodě normální v chudších půdách. Stříhání není nutné – pomalý růst udržuje tvar přirozeně – ale lze ji jemně tvarovat zakracováním „svíček“ na jaře nebo z ní vytvořit opravdovou bonsaj. V nádobách vyžaduje lehký substrát a perfektní odtok vody. Je plně mrazuvzdorná do –34 °C, takže nevyžaduje zimní ochranu ani v našich podmínkách.
Poslední revize 27-12-2008; 23-11-2025
