Prunus laurocerasus (Syn. 'Mt. Vernon') 'MOUNT VERNON' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dodnes platné jméno Prunus laurocerasus. Pozdější, dnes již zastaralé označení Laurocerasus officinalis však odkazuje na mnohem starší historii jejího pěstování a využívání. Rostlinu podobnou vavřínu, ztotožňovanou s bobkovišní, zmiňují již Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří upozorňovali na její zvláštní účinky. Právě z listů bobkovišně se připravoval destilát známý jako aqua laurocerasi, užívaný s patřičnou opatrností jako sedativum – a odtud také latinské označení officinalis, tedy lékařská. Historicky a doloženě se bobkovišeň, její introdukce a první pěstování v evropských zahradách objevují roku 1576. Tento časový bod zapadá do období diplomatických misí mezi Osmanskou říší a Habsburky, kdy se z Konstantinopole do střední Evropy dostávaly semena, řízky a mladé rostliny dosud neznámých druhů prostřednictvím okruhu osob kolem císařského vyslance Davida Ungnada (1530–1600) a botanika Caroluse Clusia (1526–1609). Přenos nově objevených rostlin patřil k rovnocenným darům jako zlato, umělecké předměty či vykopávky a byl důležitým projevem vzdělanosti, prestiže i praktického poznání přírody.
Bobkovišeň Mount Vernon představuje zcela odlišný typ bobkovišně, než jaký známe z klasických živých plotů. Jde o nízký, výrazně rozložitý kultivar, který roste spíše do šířky než do výšky a vytváří hustý, souvislý stálezelený porost. V dospělosti dosahuje obvykle jen 30–60 cm výšky, zato se postupně rozprostírá do šířky několika metrů. Větve jsou silné, rozkládají se při zemi a vzájemně se překrývají, čímž vzniká kompaktní, téměř neproniknutelný koberec. O to možná překvapivější jsou jeho listy, které jsou obzvlášť velké a krásné. Jsou neopadavé, úzce oválné až široce eliptické, kožovité, tmavě zelené a velmi lesklé, uspořádané tak hustě, že půda pod rostlinou zůstává trvale zastíněná. Celkový dojem je klidný, uhlazený a velmi stabilní – bez potřeby tvarování či častých zásahů.
Kultivar byl vyšlechtěn ve Spojených státech v roce 1967 ve školce Wells Nursery a své jméno nese po Mount Vernon ve Virginii, historickém sídle George Washingtona. Právě zde měla bobkovišeň dlouhou tradici a byla odedávka vysoce ceněným keřem. Mohli jste ji najít téměř na každém kroku jako součást komponované krajiny – ať už jako pěkný solitér nebo ve formě udržovaného živého plotu. Je naprosto logické, že ‘Mount Vernon’ se se svou ojedinělou stavbou musela stát miláčkem v době jejího uvedení a propojila výsadby vyšších keřů s trvalkovými záhony a bordurami, aby ukázala, že umí zazářit i ve své skrovné výšce.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Mount Vernon je výborně mrazuvzdorná do min. -25 °C, ale určitě zvládne i více – zejména tam, kde je během silných mrazů schovaná pod sněhem.
Poslední revize: 07-02-2007; 22-12-2025
