Prunus laurocerasus 'ZABELIANA' bobkovišeň lékařská
Prunus
Rod Prunus je docela obsáhlý a hlavně rozmanitý – zahrnuje na 350 různých druhů, z nichž některé byste do stejného pytle rozhodně nehodili. Jeho zástupce najdete od Asie přes Evropu a severní Afriku až po severní Ameriku. Jedná se o stromy a keře ceněné většinou pro bohaté a atraktivní kvetení nebo ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě o stálezelený druh, jehož neopadavé listy jsou důležitým prvkem hlavně v období vegetačního klidu, kdy ostatní dřeviny jsou bez listí. Jmenuje se bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) a jeho starší jméno, které možná lépe vystihovalo její charakter, znělo střemcha vavřínolistá. Pochází z oblastí kolem Černého moře, z Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Její lesklé, kožovité listy připomínají vavřín, a právě díky této podobnosti získala své jméno — „lauro cerasus“, tedy „vavřínová třešeň“. Do Evropy se dostala už v 16. století a díky své mrazuvzdornosti i u nás patří k nejzásadnějším stálezeleným druhům.
Bobkovišeň byla vědecky popsána v roce 1753 Carlem Linném ve slavném díle Species Plantarum, kde získala své dnešní jméno Prunus laurocerasus. Její pěstování a využívání je ale doloženo už ze starověku – zmiňují ji Theofrastos, Dioskoridés i Plinius, kteří ji popisovali jako rostlinu podobnou vavřínu a upozorňovali na její zvláštní účinky. Listy obsahují kyanogenní glykosidy, především prunasin a v menší míře amygdalin, z nichž se při správném zpracování uvolňovala kyselina kyanovodíková. Právě tyto látky stály za vznikem destilátu známého jako aqua laurocerasi, který se s patřičnou opatrností využíval jako sedativum.
Bobkovišeň Zabeliana patří k těm léty ověřeným, neboť její původ sahá až do předminulého století, kdy byla představena v Německu roku 1898. Bohužel se nedochovaly záznamy detailně popisující její objev, ale má se za to, že ji našel mimoděk jako náhodnou mutaci ve zkušebních zahradách německý botanik a tehdy již aktivní šedesátník Hermann Zabel (1832-1912) během svého pozorování tavolníků, které byly v popředí jeho zájmu. A přirozeně získala jeho jméno.
Zabeliana je na první pohled velmi odlišná od většiny známých bobkovišní. Nese nápadně protáhlé listy, jež jsou střídavě posety podél měkkých a jako vrba se ohýbajících větvích. Jsou neopadavé, kožovité, tmavě zelené a lesklé jako zrcátka. Roste středně rychle (cca 30 cm za rok) a přirozeně tvoří fontánovitě přepadající keře o výšce jen něco přes jeden metr, zato až trojnásobné šířky. Podobný habitus je u bobkovišně neobvyklý a s úspěchem se používá všude tam, kde stojíte o uvolněnou atmosféru, kterou strnule vzpřímené keře navodit nedokážou. Květenství bobkovišní jsou vzpřímená, složená z drobných, bílých květů, voní po šeříku a mohou se objevit i na podzim. Po opylení nastupují lákavé, lesklé černé plody, které jsou pochoutkou pro ptactvo. Nejsou jedovaté, pouze zrníčka v nezralých, tvrdých polodech obsahují stopová množství stejné látky jako hořké mandle a musela by se dokonale rozkousat, aby přivodila nevolnost.
Bobkovišně vyžadují vlhkou, ale dobře propustnou, ideálně kyselou až neutrální půdu bohatou na živiny. Neprodyšnou, těžce jílovitou, bahnitou či trvale podmáčenou zem netolerují. Jsou citlivé na vápno v půdě, což se nejčastěji projeví tzv. chlorózou – listy ztrácejí zeleň a vystupuje kresba žilnatiny. K podobným příznakům může dojít i při nedostatku živin. V obou případech pomůže přidání hořké soli, organických živin (hnojení) nebo úprava půdní reakce směrem ke kyselé. Lze je jakkoli stříhat; výborně snášejí i zmlazovací hluboký řez do starého dřeva, ze kterého ochotně regenerují. Nejvhodnější doba řezu je zjara po mrazech, tvarovací střih se provádí v polovině léta. Protože mají listy po celý rok – i v zimě – a neustále z nich odpařují vodu, potřebují dostatečný přísun vláhy. Než si vytvoří hlubší kořenový systém, je vhodné je během suché zimy alespoň jednou za měsíc zalít, aby netrpěly vysoušením a následným popálením listů ostrým zimním sluncem. Pro udržení vlhkosti i jako ochranu proti teplotním výkyvům doporučujeme celoroční mulčování. Zabeliana si vydobyla své místo na trhu i díky silné odolnosti mrazům, neboť zvládá až -25 °C bez poškození. Při silnějších mrazech jí omrzají větvičky, které po jarním řezu opět spolehlivě regenerují.
Poslední revize 19-09-2021; 22-12-2025
