Prunus lusitanica ssp. azorica 'Ybrazo1' TICO® portugalský vavřín, bobkovišeň portugalská
Prunus
Rod Prunus je velmi obsáhlý a především mimořádně rozmanitý – zahrnuje přibližně 350 druhů, které se od sebe mohou výrazně lišit vzhledem i využitím. Jeho zástupce najdeme od Asie přes Evropu a severní Afriku až po Severní Ameriku. Patří sem jak okrasné stromy a keře ceněné pro bohaté a atraktivní kvetení, tak ovocné dřeviny s lahodnými plody, a v tomto konkrétním případě také stálezelené druhy, jejichž neopadavé listy hrají důležitou roli zejména v období vegetačního klidu, kdy většina ostatních dřevin zůstává bez olistění. Nejznámějším zástupcem této skupiny je bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus), pocházející z oblastí kolem Černého moře, Kavkazu a severního Turecka, kde roste v podhorských lesích a na vlhkých, stinných svazích. Druhým, překvapivě ještě mrazuvzdornějším druhem je portugalský vavřín (Prunus lusitanica), který se v západní Evropě pěstuje již od konce 17. století. Ve střední a východní Evropě se však začal cíleně uplatňovat až na přelomu 20. a 21. století, kdy byl poprvé zaveden do kultury a dlouhodobě testován v českých podmínkách Milanem Havlisem kolem roku 2006. Od té doby patří po právu k nejzásadnějším odolným stálezeleným druhům pro zahrady a krajinu v našem klimatu.
Prunus lusitanica byla původně pojmenovaná jako bobkovišeň portugalská, ale v moderní etymologii se dává přednost jménu portugalský vavřín. Pochází z Lusitanie, což je starověké římské označení pro území dnešního Portugalska. Je to výlučně evropský druh, jehož přirozený výskyt se pojí s atlantskými svahy Pyrenejského poloostrova, jihozápadní Francií, severním Marokem a ostrovy na západě Středomoří – Azory, Madeira a Kanárské ostrovy. První ucelenější popis najdeme už u Johanna Jacoba Dilleniuse (1684–1747) v Hortus Elthamensis z roku 1732, kde mapoval a ilustroval sbírky vzácných a pěstovaných rostlin v zahradě Jamese Sherarda v Elthamu, anglického lékárníka a vášnivého amatérského botanika a sběratele. Avšak z ještě starších záznamů víme, že v zahradách se cíleně jako okrasný i prakticky využitelný keř pěstuje přinejmenším od roku 1648. Nutno dodat, že dlouho trvalo, než byl jako druh určen přesně – často byl chybně zaměňován s bobkovišní. Díky své odolnosti, výjimečné eleganci i dlouhověkosti se brzy stal jejím rovnocenným partnerem ve stálezelených výsadbách. Zatímco dnes jej v zahradách potkáte často, ve volné přírodě je spíš vzácný — divoké porosty jsou roztroušené v izolovaných kapsách, mají zvláštní genetickou hodnotu a v některých místech jsou předmětem lokální ochrany.
Portugalský vavřín TICO® je výjimečný. Jedná se o bujně rostoucí, velkolistou formu tohoto stálezeleného druhu, kterou jsem si zamiloval od prvního okamžiku, kdy jsem poprvé spatřil jeho luxusní listy – jeden z nejvýraznějších znaků této selekce. Jsou nápadně velké, silné, lesklé a široce obvejčité, s jemně pilovitým okrajem, a svým celkovým dojmem připomínají listy stálezelené kaliny Viburnum odoratissimum ‘Awabuki’. Ta je však pro podmínky střední Evropy příliš choulostivá, zatímco TICO® nabízí srovnatelný estetický efekt v podobě plně odolné a dlouhodobě spolehlivé dřeviny. Zvláštní pozornost si zaslouží i barevná proměnlivost olistění: čerstvě rašící listy mají výrazný bronzově oranžový nádech, postupně přecházejí do svěže trávově zelené a v plné zralosti tmavnou do hluboké, sytě zelené. Mladé výhony jsou při rašení načervenalé a s příchodem chladnějšího počasí na podzim získávají ještě intenzivnější červené až vínové zbarvení, které přetrvává až do jara a dodává keři výrazně vícebarevný charakter i mimo vegetační vrchol.
Kvetení je ve srovnání s botanickým druhem spíše střídmé a nelze je považovat za hlavní okrasnou hodnotu této odrůdy; květenství se objevují nepravidelně a v menším množství, typicky v červnu, v podobě štíhlých, 10–20 cm dlouhých hroznů složených z drobných, vonných, bílých květů. Po odkvětu se mohou vytvořit plody, které nejsou považovány za jedovaté; ty se však objevují jen zřídka a v omezeném počtu. Výrazným rysem TICO® je naopak mimořádně rychlý růst a nepravidelný klad větví. Rostlina má tendenci vytvářet spíše volně stavěný, přesto hustý a bohatě větvený stromovitý tvar s dlouhými a časem převisajícími větvemi, což jí dodává uvolněný, přirozený výraz. Uplatní se jak v neformálních výsadbách, tak i v tvarovaných živých plotech, mimořádně působivá je však především jako solitéra. Odrůdu TICO® selektoval Yves Brenelière ve francouzském Machecoulu v roce 2012; rostlina je chráněna evropským patentem č. 48984, uděleným v roce 2018.
Tato odrůda botanicky náleží k poddruhu azorica, tedy azorskému portugalskému vavřínu s původem na Azorech, kde se – na rozdíl od roztroušených a téměř vymizelých porostů na evropské pevnině – dochoval v podobě souvislých, historicky kontinuálních lesních celků. Zde roste ve vlhkých horských lesích, mlžných zónách a hlubokých údolích s dlouhodobě stabilním mikroklimatem. Izolace ostrovů a omezený hospodářský tlak umožnily těmto porostům přežít v podobě, která má mimořádnou historickou, ekologickou i genetickou hodnotu.
Portugalský vavřín má rád hluboké půdy s dostatkem živin a vlhkosti, ale díky dlouhým kořenům si dokáže po čase najít živiny i vláhu téměř všude. Zem musí být dobře propustná – nesnáší podmáčení. Po zakořenění výborně zvládá dlouhá letní sucha bez deště i horka jižní Evropy. Přesto mu dělá lépe vlhké klima typické pro Velkou Británii, severozápad Evropy (státy Beneluxu) a rašeliništní oblasti severního Německa, kde vláha navíc zajistí bohatší olistění. V kyselé půdě má sytější barvu listů, ale není to pro zdravý růst podmínkou, pouze se vyhněte silně vápenitým půdám. Mulčování pomáhá hlavně mladým a nově vysazeným rostlinám zadržet vláhu u kořenů a ochránit je proti teplotním výkyvům v zimě. Mrazuvzdornost je vysoká – lepší než u velkolistých bobkovišní, neboť jeho tenčí listy umí lépe hospodařit s vodou v zimě a nejsou tak náchylné na dehydrataci a popálení. Dobře zakořeněné rostliny (cca 3-5 let po výsadbě) zvládnou cca -27 °C. Přihnojování je možné, ale není nutné, ideální je použití mykorhizy při sázení. Řez je možný začátkem jara pro podporu větvení nebo v polovině léta pro tvarování. Zvládá i hluboký zmlazovací řez do starého dřeva.
Poslední revize 07-10-2018; 07-02-2026
