Pulmonaria 'TREVI FOUNTAIN' plicník
Pulmonaria
Rod Pulmonaria popsal Carl Linné (1707–1778) v roce 1753 a zahrnul do něj rostliny, které se v Evropě a západní Asii vyskytují přirozeně od Pyrenejí až po Kavkaz. Jeho české jméno plicník pochází z konce 16. století a jeho prvním doloženým autorem je Pavel Hájek z Libočan (1596). Rod dnes zahrnuje zhruba šestnáct druhů, z nichž každý má trochu jiný charakter: Pulmonaria officinalis s pevnými zelenými listy, P. longifolia popsaná Augustinem Pyramem de Candolle (1778–1841) s dlouhými, úzkými čepelemi, P. rubra určená F. A. Marschall von Biebersteinem (1768–1826) s neobvykle červenými květy a P. saccharata, kterou vědecky zpracoval Johann Christian Daniel von Schreber (1739–1810), se svými typickými „cukrovými“ skvrnami. Společným znakem rodu je časné jarní kvetení a zvláštní schopnost měnit barvu květů z růžové do modré podle chemického složení nektaru, což je drobný botanický trik a často popisovaný fenomén, kterého si všimne i úplný laik.
Mezi všemi druhy má výjimečné postavení Pulmonaria officinalis, plicník lékařský. Právě ten se stal evropskou léčivkou, která se objevuje v herbářích už od středověku. Lidé věřili, že skvrnité listy připomínají nemocné plíce, a proto pomáhají při kašli, horečkách a „vnitřním chladu“. I když tahle symbolika byla spíš obrazná než vědecká, rostlina skutečně obsahuje slizové látky a třísloviny, které dokážou zklidnit podrážděné sliznice. Proto se používala při kašli a nachlazení a v lidovém léčitelství si udržela pověst byliny ‚na plíce‘ až do 20. století. Roste přirozeně v listnatých lesích od Francie po Ukrajinu, často v polostínu a na vlhčích půdách, a díky své odolnosti se stal jedním z nejdůležitějších výchozích druhů pro pozdější šlechtění.
Moderní hybridizace plicníků začala až na konci 20. století, kdy se šlechtitelé rozhodli posunout rod z role skromných léčivek do pozice plnohodnotných zahradních trvalek do polostínu a stínu. V 90. letech začali Alan Bloom (1906–2005) z britského Blooms of Bressingham a americký pěstitel Dan Heims (Terra Nova Nurseries) cíleně křížit P. saccharata, P. officinalis, P. longifolia a P. rubra. Chtěli získat rostliny s výraznější kresbou listů, delším kvetením a hlavně vyšší odolností vůči padlí, které starší odrůdy často trápilo. Výsledkem jsou dnešní hybridy s listy připomínajícími malířské plátno, kompaktním růstem, delší vegetační sezónou a spolehlivostí, díky níž se staly stálicemi smíšených záhonů. Zároveň se jim – nutno dodat, že často i bez záměru – získat odrůdy se stabilnější barvou květu, kde se neprojevuje ta výrazná proměnlivost z mladých růžových květů na dospělé modré.
Plicník Trevi Fountain má mnoho atributů, pro které je oblíbený. Zjara, nejčastěji od začátku dubna, bohatě vykvétá záplavou fuchsiově růžových květů, jejichž barva se zanedlouho mění do kobaltově modré. Kombinace obou barev, pro plicníky tak typická, ale není tak silná, celkový dojem je více modrý. Objevují se v trsech na 20-30 cm vysokých, dužnatých stoncích a kvetou snad nejdéle ze všech odrůd.
Během kvetení se objevují nevelké, široce elipčité až oválné listy světle zelené barvy se stříbřitými skvrnami. Po odkvětu zelená ztmavne a list se zvětší až trojnásobně do široce kopinatého tvaru a rovnoměrně s ním i nápadné skvrny. Kvalitu listů umocníte sestříháním rostliny ihned po odkvětu až k zemi, aby si vytvořila listy nové, která jsou při mírných zimách neopadavé. Trevi Fountain je odrůda, která netrpí na padlí, takže i v létě si můžete užít zdravých a dekorativních listů, jež svou kresbou i velikostí připomínají rostliny deštného pralesa.
Velkolisté formy plicníků vyžadují živou a kyprou půdu, která nebude vysychat ani zůstávat trvale podmáčená, aby se předešlo houbovým chorobám. V přírodě přirozeně rostou pod stromy, jež jim zajišťují ochranu před vysycháním, a v dobré půdě mírně kyselé až neutrální reakce – silně vápenité podloží netolerují. Tyto rostliny preferují polostín nebo stín; na plném slunci mohou jejich listy utrpět popáleniny, s výjimkou odrůd, které slunce tolerují. I když některé listy mohou po zimě zůstat pěkné, brzy zjara – ještě před rašením stonků s květy – je vhodné celý trs seříznout kousek nad zemí. Plicník je mrazuvzdorný až do teplot kolem -34 °C a není příliš vhodný do nádob, protože nelibě snáší střídání sucha a vlhka.
Poslední revize 27-03-2022
