Sciadopitys verticillata 'COMPACTA' pajehličník přeslenitý

Pajehličník Compacta patří mezi kompaktní, pomalu rostoucí kultivary, které si zachovávají charakter botanického druhu, ale v podstatně menším a čitelnějším měřítku. Od mládí vytváří hustý, pravidelný a velmi sevřený habitus, který působí klidně a vyváženě. Jehlice jsou kratší než u základního druhu, nápadně plošné, masité a měkké, tmavě zelené a lesklé, uspořádané v těsných přeslenech, díky nimž má rostlina pevný, až „naskládaný“ vzhled. Růst je pomalý, rovnoměrný a dlouhodobě stabilní, bez tendence k vyholování nebo deformacím, a protože se jedná o nechráněný kultivar množený z více matečných rostlin, existuje několik klonů, které se tvarem pohybují od štíhlé pyramidy přes oválný až po mírně zaoblený habitus. V zahradách se jeho velikost běžně pohybuje kolem 3 až 4 metrů výšky a přibližně 2 metrů šířky, přičemž i po desetiletích si zachovává kompaktní proporce a nepůsobí těžkopádně.

V zahradě využijete ‘Compactu’ jako klidný a dlouhověký solitér, který nevyžaduje zásahy ani tvarování. Hodí se do menších a středně velkých zahrad, kde může stát samostatně v trávníku, v kamínkách nebo v kůrou zamulčovaném záhonu. Uplatní se v různých typech kompozic, včetně japonských zahrad, kde přirozeně ladí s japonskými javory, azalkami a rododendrony, pierisy a dalšími dřevinami, které v jeho blízkosti nabídnou jemnější strukturu.

Existenci kultivaru poprvé písemně dokládá sortimentní nabídka německé školky a arboreta Zu Jeddeloh z roku 1981, jednoho z klíčových evropských center pro introdukci a šíření vzácných dřevin. Přesný původ ani autor selekce nejsou známé, což je u starších zahradních forem tohoto druhu poměrně běžné. Název ‘Compacta’ je zahradnický a podle současných nomenklatorických pravidel není platným latinským kultivarovým jménem, pokud nebyl publikován před rokem 1959. Jak uvádějí Auders a Spicer (2012), rostlina odpovídá svému jménu velmi přesně, protože vytváří nízký, pomalu rostoucí a výrazně zahuštěný keřovitý tvar. Vše nasvědčuje tomu, že šlo o náhodně nalezenou selekci botanického druhu, nikoli o výsledek cíleného šlechtění.

I přes své exotické vzezření můžeme potvrdit, že pajehličník přeslenitý není žádná choulostivka. Pokud dobře vyberete stanoviště, s následnou péčí si – kromě zálivky v prvním roce po výsadbě – nemusíte dělat starosti. Základem je kyselá, humózní a dobře propustná půda s rovnoměrnou vlhkostí, bez dlouhodobého přemokření i vysychání; ideální je ponechat půdu trvale zamulčovanou. Nejlépe prospívá na světlém místě, ve vlhké půdě však velmi dobře zvládá i celodenní úpal. Pěstování je možné i ve stínu, kde se více táhne za světlem, a proto bývá štíhlejší a řidší. Nevhodné jsou naopak otevřené, návětrné polohy – nejenže zde jeho měkké větve kopírují směr větru, ale zároveň může docházet k opadu jehlic. Hnojení nevyžaduje, ale udělá mu dobře. Řez není nutný, přesto je možný; zejména pečlivé školky jej využívají k tomu, aby byl strom v prodejní velikosti kompaktní a hustý. Starší literatura pajehličník často uvádí jako málo odolnou dřevinu, což však neodpovídá současným zkušenostem ani novějším zdrojům. Sami můžeme potvrdit, že bez jakéhokoli poškození zvládl několikadenní mrazy až do −27 °C a některé moderní databáze jej dokonce řadí do USDA zóny 4b až 5 (do −32 °C). Pajehličník je zároveň mimořádně dlouhověký strom, který se může dožívat několika stovek let a po celou dobu si zachovává stabilní tvar i vitalitu – nejde tedy o dřevinu pro rychlý efekt, ale o klidnou, trvalou součást zahrady, jejíž hodnota s časem roste.

Poslední revize 13-01-2012; 19-02-2026