Sciadopitys verticillata pajehličník přeslenitý

Jehlice pajehličníku jsou na první pohled nezaměnitelné – měkké, jakoby dužnaté, ohebné, 5–12 cm dlouhé, temně zelené a nápadně lesklé. Botanicky nejde o pravé jehlice, ale o zvláštní listové útvary vzniklé srůstem dvou jehlic, tzv. dvojjehlice, což potvrzuje i jejich vnitřní stavba. Vyrůstají v pravidelných přeslenech na koncích výhonů a rozevírají se do tvaru připomínajícího otevřený deštník – odtud pochází i anglické pojmenování umbrella pine („deštníková borovice“). Tento způsob uspořádání dává stromu výrazně grafický, téměř architektonický vzhled, který se nemění ani s věkem. Nemá jen jeden kmen, časem vytváří více terminálů a tak i více špiček v koruně, přesto jedna zůstává nejdominantnější.

Rychlost růstu se většinou uvádí jako velmi pomalá, ale je fér ji popsat podrobněji. V mládí roste pajehličník skutečně pomalu. Po několika letech po výsadbě však nabude síly a například 1–1,5 metru vysoká rostlina může v jednom roce vytvořit i 40–50 cm dlouhý výhon. Následující roky pak často nepřidává výrazně do výšky, ale soustředí se na zahušťování nižších pater, aby koruna nezůstávala řídká. Děje se tak přirozeně, bez nutnosti řezu, díky čemuž si strom udržuje pravidelný a vyvážený tvar. Zatímco v Japonsku může v ideálních podmínkách dorůstat výšky 20 až 30 metrů, výjimečně i více, v evropských zahradách zůstává výrazně menší. Ve střední Evropě dosahuje obvykle 3 až 6 metrů, a to i po několika desetiletích pěstování. Tvar je přirozeně symetricky kuželovitý s výraznou špičkou; s věkem se pozvolna rozšiřuje základna, jejíž šířka jen zřídka přesahuje 3 až 4 metry.

I přes své exotické vzezření můžeme potvrdit, že pajehličník přeslenitý není žádná choulostivka. Pokud dobře vyberete stanoviště, s následnou péčí si – kromě zálivky v prvním roce po výsadbě – nemusíte dělat starosti. Základem je kyselá, humózní a dobře propustná půda s rovnoměrnou vlhkostí, bez dlouhodobého přemokření i vysychání; ideální je ponechat půdu trvale zamulčovanou. Nejlépe prospívá na světlém místě, ve vlhké půdě však velmi dobře zvládá i celodenní úpal. Pěstování je možné i ve stínu, kde se více táhne za světlem, a proto bývá štíhlejší a řidší. Nevhodné jsou naopak otevřené, návětrné polohy – nejenže zde jeho měkké větve kopírují směr větru, ale zároveň může docházet k opadu jehlic. Hnojení nevyžaduje, ale udělá mu dobře. Řez není nutný, přesto je možný; zejména pečlivé školky jej využívají k tomu, aby byl strom v prodejní velikosti kompaktní a hustý. Starší literatura pajehličník často uvádí jako málo odolnou dřevinu, což však neodpovídá současným zkušenostem ani novějším zdrojům. Sami můžeme potvrdit, že bez jakéhokoli poškození zvládl několikadenní mrazy až do −27 °C a některé moderní databáze jej dokonce řadí do USDA zóny 4b až 5 (do −32 °C). Pajehličník je zároveň mimořádně dlouhověký strom, který se může dožívat několika stovek let a po celou dobu si zachovává stabilní tvar i vitalitu – nejde tedy o dřevinu pro rychlý efekt, ale o klidnou, trvalou součást zahrady, jejíž hodnota s časem roste.

Poslední revize 13-04-2008; 20-01-2026